Neprojdu trávou, jež přerostla milence. Nasadila klásky jak bajonety a míří a já padám, chci její hru hrát.
Chvíli potrvá, než zhroutí se mé roky. Než se stanu prázdným, plnoletý.
Další projdou. Projde pán těžkých bot. Statkář obdělávající hektary hnusu, k němuž na grunt, jestli žena se přivdá, pak asi Křivda, ta děvka, kdo jiný.
II.
Do plného vyvanutí chybí mi kousek. Však tušení, že do srpku měsíce švihl brousek a větří, jen proto, že válka, v níž dosluhuji, je stále válkou, opravdickou řeží,
raději ani krok.
Bývají dvě možnosti zoufalého hráče, opřeného obouruč o zeď kasina: buď vykýchá ataku nočních můr, nebo se do minuty zastřelí.
A je tolik rosy ze štkavého pláče, že prosím slunce, aby už vyšlo.