TĚSNĚ PŘED SVÍTÁNÍM



I.


Neprojdu trávou, jež přerostla milence.
Nasadila klásky jak bajonety
a míří a já padám, chci její hru hrát.


Chvíli potrvá, než zhroutí se mé roky.
Než se stanu prázdným, plnoletý.


Další projdou. Projde pán těžkých bot.
Statkář obdělávající hektary hnusu,
k němuž na grunt, jestli žena se přivdá,
pak asi Křivda, ta děvka, kdo jiný.


II.


Do plného vyvanutí chybí mi kousek.
Však tušení, že do srpku měsíce
švihl brousek a větří,
jen proto, že válka, v níž dosluhuji,
je stále válkou, opravdickou řeží,


raději ani krok.


Bývají dvě možnosti zoufalého hráče,
opřeného obouruč o zeď kasina:
buď vykýchá ataku nočních můr,
nebo se do minuty zastřelí.


A je tolik rosy ze štkavého pláče,
že prosím slunce, aby už vyšlo. 










P256 | 50+ (2019–2021)


Vytvořte si webové stránky zdarma!