Měl na ně všechno: čas, nabitý telefon, jednohubek plný tác. Osvětlení pojal diskrétně.
A když ty dívky přicházely, usazoval je na plac, a která z nich zůstala déle, myslím déle zahalena víc než letně, té začal se dotýkat konečky prstů.
– Nuže, slečno… – Nela, pane. – Jdete na potrat černé myšlenky, že. – Bude to bolet? – Jak vidíte, přežil jsem. Oblečte se.
I vy se můžete obléct. Víc netřeba, a už vůbec ne hrubek, je láska, co má čas, nabitý telefon a tác plný jednohubek,
vy všechny se můžete obléct a odejít na procházku, do divadla, kamkoli vstříc štěstí, jsou vysoké city s nízkým prahem bolesti,
a jistě vypadá směšně, když malíčkem obtahuje káro sukní, přitom ani netušíte, jak vás má rád, kde všude had, v rozšířených zorničkách kolika očí syčelo: