TAK PROSÍM – 



Měl na ně všechno: čas,
nabitý telefon, jednohubek plný tác.
Osvětlení pojal diskrétně.


A když ty dívky přicházely,
usazoval je na plac,
a která z nich zůstala déle,
myslím déle zahalena víc než letně,
té začal se dotýkat konečky prstů.


– Nuže, slečno…
– Nela, pane.
– Jdete na potrat černé myšlenky, že.
– Bude to bolet?
– Jak vidíte, přežil jsem. Oblečte se.


I vy se můžete obléct.
Víc netřeba, a už vůbec ne hrubek,
je láska, co má čas, nabitý telefon
a tác plný jednohubek,


vy všechny se můžete obléct
a odejít na procházku, do divadla,
kamkoli vstříc štěstí, jsou vysoké city
s nízkým prahem bolesti,


a jistě vypadá směšně,
když malíčkem obtahuje káro sukní,
přitom ani netušíte,
jak vás má rád, kde všude had,
v rozšířených zorničkách
kolika očí syčelo:


Nech, abych já vedla tebe. Ucukni!










P194 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!