Když celé město tak, jak je, uvědomilo se nahnané do transportu, a když teď letí
a všechny debaty, údivy, chechot i pláč slily se v zakvílení, jež rozřízlo vzduch a spadlo o tóninu níž, aby se v koridoru vitálních žil vyladilo na střet s protivehiklem,
je nejvyšší čas vypadnout.
Vzít schody po sedmi nebo jinak proskočit strachem jako sklem, a přesně v mžiku mezi nebem a zemí příčinu zavětřit, pustit poslední iluzi, že nás drží ruka komplice.
Pak se zvednout, dobelhat zpátky domů a v pokoře na stropě ložnice vyhlížet konečnou.