Čím dál sníh prchá, tím více poprchá, časně zrána nevymnuto na jasně, jitro blátivé, trupy naivních klátivé, pomocí neviditelné ruční pumpy v Žitné vytahují fluidum přejeté kočky
zpod asfaltu.
Ano. Ne vždy se prosinci podaří upéct vánočky, ne vždy město řádně vykyne a žádné nemá tolik okřídlených andělů, aby z nás u řeky vyzobali nadrobený splín, a ty pražské už vůbec nezkoušejte krmit pocitem, že ta páska napříč náplavkou je cílová, když svítí nápisem policie a jen komusi posloužila pro okamžik opakovaného
startu.
A čím víc tu sníh taje, tím dále od ráje, jak nevařit z vody, nevím, kam zasek bych cepín, nevím, do Vyšehradské skály nikdy, možná tam, kam utíká brýlemi vrkat polovina vědecké obce, do pajzlu zvaného Oáza, kde zatím netuší, že od bohnického ústavu vzlétl havran a vyhlíží dalšího s titulem před a za, a bude-li déšť důsledně preludovat v moll, vezme s sebou i pár
Mozartů.
Pak pršet přestalo. To odpřisáhnu na dvě oči, před třetím zjevila se stéla, zřejmě na počest obětí, já poklekl, a když pokleklo i já do té jemnohmotné deprese, udělalo se mi zle od žaludku. Nehodlal se smířit s rolí houpacího křesla, v kterém sedí a pije čaj Ela, jakási moje prý dívka budoucí, až vykročím z času minulého, nepoznávaje se, cizí muž a cizí žena, naklíčováni v mé dutině břišní, která ty dva nedokázala natrávit a úpěla bolestí, když zatlačili káry a vešli k sobě, když koně v obličejích rozbili, ale zápach octu zbyl, úplně mě řezalo, jak si ani jeden neužil, a za oba jsem dýchal, aby společných úst vítr dohnal a smetl bůhvíjakou vinu a brečel jsem.
Kartu
držím tak, abyste mi neviděli do tváře. A už jsem vám řekl, že pršet přestalo. Běžte se projít, pozdravujte nenapravitelné optimisty, hloupé sebevrahy i chytré blázny, a něco jim kupte.