Ke každému ránu dochází maskérka filmových hvězd, jezdí si pro ni, je to jedno z těch aut se stříbrným majáčkem, které letí tajným pruhem Strahovského tunelu, aby se na zlomek vteřiny zjevilo na úrovni Anděla, a poté zmizelo ve vaší hlavě,
opět tunelem, o němž nemáte tušení, protože ve spánku neuhlídáte, co vám kdo dělá,
já už například tolikrát přehlédl smrt, že jsem si pro tento život musel pořídit psa, leží teď se mnou v posteli a oba pozorujeme tebe, jak spíš s peřinou vecpanou mezi nohy jako spousta jiných žen, které už vědí své,
nějak takhle začíná naše i vaše dvě stě osmnácté svítání napasované a zkroucené v úhlu pěti hodin a třiceti minut pod strop panelákové ložnice, čeká na maskérku filmových hvězd, aby mu upravila look, o který si my všichni s nijakým výrazem v tváři otřeme obličej poté, co vstaneme a na toaletě vypustíme duši včerejška, ale jím nafouknutou hlavu si ponecháme,
ostatně, na její spláchnutí není stavěna žádná zdejší kanalizace.
II.
A víc nevybájím, s kartáčkem v ústech nelze.
Můj pes, stále rozvalený v posteli, si ale zuby čistit nemusí, takže máte-li odvahu, roztáhněte mu tlamu a posnídejte jinak, neublíží vám, ví, že jste také šelma, nechá vás jen vyžrat pravdu,
a protože na rozdíl od jiných plemen umíte plavat v toaletních vodách, pokračovat bude, kde já skončil:
v polosvětě jedné odpadní štoly, jednoho potkana a jednoho dne, bude to pověst o blanických rytířích přitažená za vaše čerstvě umyté vlasy a nacpaná do podobného prádelního koše, jaký máte doma, jen bude o něco větší,
možná, že celý vesmír napíchne se na těch sto věží tady kolem, zvědavý, kde přesně a komu při tom bolestném probuzení dojde, že povolávající do boje a ten s mečem jsou jednou a tou samou bytostí
a že je nevyšší čas jedním švihem popravit toho potkana, který si naše vyměřené dny představuje jako starou tažnou nevykartáčovanou kobylu: jednou za čtyřiadvacet hodin vyskočí, hryzne ji do plece, ona cukne a popojede.
III.
Ke každému ránu dochází maskérka filmových hvězd, jezdí si pro ni, vždy nasedne, dokonale vybavený kosmetický kufřík položí do klína a slíbí udělat maximum, přestože ví, že ta poranění žádný pudr nevyléčí,
tak se řítí tím spícím městem, zdánlivě spícím městem a jedno dlouhé neonové sperma vystříknuté na boční tónovaná skla vozu dává tušit, kdo v něm vládne, jak mocná je ona síla vzrušená bezvládností lidských těl,
ale já mám psa a ty máš mě, a oba na tobě můžeme nechat oči, hltáme každý sval v tvém obličeji, každé vzdutí břicha,
a teď bez poezie: pes se nedívá a já líbám tě nahou všude, kde tuším mystérium zrození, jehož žádný muž není hoden účastnit se jinak než jako zapisovatel, takže tak činím – procitáš, s úsměvem se protahuješ a tím nejbanálnějším způsobem hlásíš: Krásné dobré jitro!