STÍN I.



I.


Kdo jsi? Kdo vůbec jsi?
Tak tiše se ptám, že jen hlesnu.


Přesto vrabec z drátů prchá,
ještěrka zkameněla
a v slinách ocas spáleného prachu –
neboť co otázku provází,
je výčet vystřelený z děla:


pocit poplachu,
dlouho jsem tu nebyl,
větří aceton sebelží, když promnu ruce.


Dobře, zkusím skrýt rozpaky,
že nejsem čistý jak on,
ale ať řekne, kdo je,
když zahalen do temného závoje
chce mě tu zabít
a v slova pálí mi exploze –


tak tiše se ptám, že jen hlesnu:
Kdo jsi? Ty, přisátý na mé noze?


II.


Pak můj stín slunce schovalo.


Opatrně, jako když stařenka
vrací do alba černobílou fotku chlapce,
který, přestože se léty vybarvil,
v chrámu přírody tak nějak divně trčí –


Hořelo v tom srpnu
přesně nad mou hlavou,
a tak jsem zvědavě i provinile
natáhl aspoň ruku.
Otázku jsem neměl žádnou. 










P86 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!