SILENTIUM



Zpřetrhat to ticho kolem?
Nabízí se jak noviny na podpal,
utrousil bych banalita,
kdyby se z rohu nekřičelo tak nahlas,
z rohu, do jehož hájemství spadáš ty,
čekajíc, jestli podám si tvou ruku.


Promiň. Nemohu,
nesetnu pocit, který je mi svatý,
ani kdyby obě těla jak tětiva luku,


udělám jediné: až věty uzrají,
až do láhve je stočím,
ty verše vinné budu drmolit
a míchat s omítkou pracovny,
přestože žádné slovo
zdmi neprostoupí,
neboť celý vnitroblok už dávno
napuštěn mám averzí pro každý
jeden hlučnější byt, ulici jakbysmet.


A teď slinami slepuji loď,
archu němých, a když olíznu ret,
občas ty sliny chutnají po krvi,
to, jak jejími hlubinami letí kotva,
jak se háky zasekávají o jakousi
archetypální skálopevnost srdce.


Popisuji současnost stejně jako
nehořlavý, panoramatický výjev
na roštu pece krematoria,
popisuji pozůstalé,
jejichž upálené hlasivky
nepřenesou ni gram údivu.


A to ticho kolem!
Které není možné zpřetrhat.
V němž nelze uvažovat,
že jsme se kdy rozešli. 










P290 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!