Silentium



Zpřetrhat to ticho kolem?
Nabízí se jak noviny na podpal,
utrousil bych banalita, kdyby se
z rohu nekřičelo tak nahlas,
z rohu, do jehož hájemství
spadáš ty, čekajíc,
jestli podám si tvou ruku.


Promiň. Nemohu, nesetnu pocit,
který je mi svatý,
ani kdyby obě těla jak tětiva luku,


udělám jediné: až věty uzrají,
až do láhve je stočím,
ty verše vinné budu drmolit
a míchat s omítkou pracovny,
přestože žádné slovo zdmi
neprostoupí, neboť celý vnitroblok
už dávno napuštěn mám averzí
pro každý jeden hlučnější byt,
ulici jakbysmet.


A teď slinami slepuji loď,
archu němých, a když olíznu ret,
občas ty sliny chutnají po krvi,
to jak jejími hlubinami letí kotva,
jak se háky zasekávají o jakousi
archetypální skálopevnost srdce.


Popisuji současnost stejně jako
nehořlavý, panoramatický výjev
na roštu pece krematoria,
popisuji pozůstalé,
jejichž upálené hlasivky
nepřenesou ni gram údivu.


A to ticho kolem!
Které není možné zpřetrhat.
V němž nelze uvažovat,
že jsme se kdy rozešli. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!