I.

Červenec dorazil. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc, žence ke kosám.

Co na šťavnatých loukách vypadá jak úprk vyplašených srn,
jsou běhy nasáté rozkoší neposkvrněného početí,

každým výskokem drnknou o vzduch napjatý do tětivy,
každou chvílí pod košile vykasané dřinou
vymiluje se vlahý vítr.

Zplodí dvě bouře v lásce,
jejich rozdíl na jazýčkách vah dá příchuť žitné kávě
od úst k ústům kolující v otlučené bandasce.

Jejich rozdíl na jazýčkách vah
byl by i jiným pojmenováním vášně
při francouzském polibku milenců v trávě,
kdyby i dívky dorazily, s červencem.

Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc, žence ke kosám.


II.

A pak utopí všechny noty, jak ožerou se do němoty.

Jejich jsou ty vyplazené jazyky, a přesto falešné,
jimi se blýskají a hřmí do stěn vylidněného hostince.

Je pozdní večer, není první máj,
je červenec a pro dnešek konec bouří zplozených v lásce,
a tak se zvednou, a na poklopce zvenčí vystříkaná
tma - sobec zpodobnit nedá se ani v jediné souhlásce,

napište jim to na sekyru, stejně se z nich sypou
jen kulaté plechy, a ještě samý rub, žádná líc.

Přestože velmi chtěli vydělat mince.


III.

Mohu?, zeptala se.
Mě nezraní.

Všechny zvládnu nést na rameni
i své hlavy na něj položte, tváří k luně,
ona čepele i vaše rysy znovu naostří,

nemůžete si pamatovat, že vás takhle nosívala matka,
milovat malé dítě je totiž ruční práce,

vizte proudy pod sebou -
jimi vás pronesla, provlékla krajkami peřejí,
aniž byste se v jejich okách zaškrtili,

vizte obzor půlnoční - i tenkrát bezmračný,
a tak suchý, až hřbety Šumavy skřípaly,
že po nich bez úhony přešli jste, nikdo z vás už neví,
že ona každou kůru přebrala v prstech a těmi lesy hlazenými
do vyšší slasti unášela vyprahlé duchy,

padali pak na její vlhká ňadra, jeden po druhém,
jak sestřelení tetřevi -

I vy spěte, miláčkové, z roboty ulevte si,
ticho, jež nastane, bude jen výrazem údivu nad mou drzostí,
že mám odvahu destilovat těkavé, jímž jste se ztřískali,
a hledám a nacházím nehořlavou partituru
a čtu sakra nahlas:

Rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E,
sklízejte, vyjádříte jeho pel,
je-li však ponížený na Es,
ať poseče, kdo zasel,

zrána možná nabydete pocitu,
že jste neobstáli a nemáte ani vindru,
ale modlitba není warez,

ženou se tudy dvě bouře v lásce,
jedna otavu nabije, druhá lebeční stěnou,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
je přesnou tíhou vašich křížů, heslo Kalvárie.