SENOSEČE



I.


Červenec dorazil. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.


Co na šťavnatých loukách
vypadá jak úprk vyplašených srn,
jsou běhy nasáté rozkoší
neposkvrněného početí,
každým výskokem drnknou o vzduch
napjatý do tětivy, každou chvílí
pod košile vykasané dřinou
vymiluje se vlahý vítr.


Zplodí dvě bouře v lásce,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
dá příchuť žitné kávě
od úst k ústům kolující
v otlučené bandasce.


Jejich rozdíl na jazýčkách vah
byl by i jiným pojmenováním vášně
při francouzském polibku
milenců v trávě,
kdyby i dívky dorazily, s červencem.


Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.


II.


A pak utopí všechny noty,
jak ožerou se do němoty.


Jejich jsou ty vyplazené jazyky,
a přesto falešné,
jimi se blýskají a hřmí do stěn
vylidněného hostince.


Je pozdní večer, není první máj,
je červenec a pro dnešek
konec bouří zplozených v lásce,
a tak se zvednou, a na poklopce
zvenčí vystříkaná tma – sobec
zpodobnit nedá se
ani v jediné souhlásce,


napište jim to na sekyru,
stejně se z nich sypou
jen kulaté plechy,
a ještě samý rub, žádná líc.


Přestože velmi chtěli vydělat mince.


III.


Mohu?, zeptala se. Mě nezraní.
Všechny zvládnu nést na rameni
i své hlavy na něj položte, tváří k luně,
ona čepele i vaše rysy znovu naostří,


nemůžete si pamatovat,
že vás takhle nosívala matka,
milovat malé dítě je totiž ruční práce,


vizte proudy pod sebou –
jimi vás pronesla,
provlékla krajkami peřejí,
aniž byste se v jejich okách zaškrtili,


vizte obzor půlnoční –
i tenkrát bezmračný, a tak suchý,
až hřbety Šumavy skřípaly,
že po nich bez úhony přešli jste,
nikdo z vás už neví,
že ona každou kůru přebrala v prstech
a těmi lesy hlazenými do vyšší slasti
unášela vyprahlé duchy,


padali pak na její vlhká ňadra,
jeden po druhém,
jak sestřelení tetřevi –


I vy spěte, miláčkové,
z roboty ulevte si, ticho, jež nastane,
bude jen výrazem údivu
nad mou drzostí,
že mám odvahu destilovat těkavé,
jímž jste se ztřískali,
a hledám a nacházím
nehořlavou partituru
a čtu sakra nahlas:


rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E,
sklízejte, vyjádříte jeho pel,
je-li však ponížený na Es,
ať poseče, kdo zasel,


zrána možná nabydete pocitu,
že jste neobstáli a nemáte ani vindru,
ale modlitba není warez,


ženou se tudy dvě bouře v lásce,
jedna otavu nabije,
druhá lebeční stěnou,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
je přesnou tíhou vašich křížů,
heslo Kalvárie.










P147 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!