Senoseče 

I.

Červenec dorazil. Tesařům žehl líc, 
střechy vyhnal kolotočům vstříc, žence ke kosám.

Co na šťavnatých loukách vypadá jak 
úprk vyplašených srn, jsou běhy nasáté 
rozkoší neposkvrněného početí,
každým výskokem drnknou o vzduch napjatý do tětivy,
každou chvílí pod košile vykasané dřinou
vymiluje se vlahý vítr.

Zplodí dvě bouře v lásce, 
jejich rozdíl na jazýčkách vah dá příchuť žitné kávě
od úst k ústům kolující v otlučené bandasce.

Jejich rozdíl na jazýčkách vah 
byl by i jiným pojmenováním vášně 
při francouzském polibku milenců v trávě,
kdyby i dívky dorazily, s červencem.

Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc, 
střechy vyhnal kolotočům vstříc, žence ke kosám.


II.

A pak utopí všechny noty, jak ožerou se do němoty.
Jejich jsou ty vyplazené jazyky, a přesto falešné,
jimi se blýskají a hřmí do stěn vylidněného hostince.

Je pozdní večer, není první máj, 
je červenec a pro dnešek konec bouří zplozených v lásce, 
a tak se zvednou, a na poklopce zvenčí vystříkaná 
tma - sobec zpodobnit nedá se ani v jediné souhlásce,

napište jim to na sekyru, stejně se z nich sypou 
jen kulaté plechy, a ještě samý rub, žádná líc. 
Přestože velmi chtěli vydělat mince.


III.

Mohu?, zeptala se.
Mě nezraní.

Všechny zvládnu nést na rameni 
i své hlavy na něj položte, tváří k luně,
ona čepele i vaše rysy znovu naostří,
nemůžete si pamatovat, že vás takhle nosívala matka,
milovat malé dítě je totiž ruční práce,

vizte proudy pod sebou - 
jimi vás pronesla, provlékla krajkami peřejí, 
aniž byste se v jejich okách zaškrtili,

vizte obzor půlnoční - i tenkrát bezmračný, 
a tak suchý, až hřbety Šumavy skřípaly, 
že po nich bez úhony přešli jste, nikdo z vás už neví, 
že ona každou kůru přebrala v prstech 
a těmi lesy hlazenými do vyšší slasti 
unášela vyprahlé duchy,

padali pak na její vlhká ňadra, jeden po druhém, 
jak sestřelení tetřevi -

I vy spěte, miláčkové, z roboty ulevte si,
ticho, jež nastane, bude jen výrazem údivu 
nad mou drzostí, že mám odvahu 
destilovat těkavé, jímž jste se ztřískali,
a hledám a nacházím nehořlavou partituru 
a čtu sakra nahlas:

Rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E,
sklízejte, vyjádříte jeho pel,
je-li však ponížený na Es, 
ať poseče, kdo zasel,

zrána možná nabydete pocitu,
že jste neobstáli a nemáte ani vindru, 
ale modlitba není warez,

ženou se tudy dvě bouře v lásce,
jedna otavu nabije, druhá lebeční stěnou,
jejich rozdíl na jazýčkách vah 
je přesnou tíhou vašich křížů, heslo Kalvárie.




foto: pixabairis