Co na šťavnatých loukách vypadá jak úprk vyplašených srn, jsou běhy nasáté rozkoší neposkvrněného početí, každým výskokem drnknou o vzduch napjatý do tětivy, každou chvílí pod košile vykasané dřinou vymiluje se vlahý vítr.
Zplodí dvě bouře v lásce, jejich rozdíl na jazýčkách vah dá příchuť žitné kávě od úst k ústům kolující v otlučené bandasce.
Jejich rozdíl na jazýčkách vah byl by i jiným pojmenováním vášně při francouzském polibku milenců v trávě, kdyby i dívky dorazily, s červencem.
Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc, střechy vyhnal kolotočům vstříc, žence ke kosám.
II.
A pak utopí všechny noty, jak ožerou se do němoty.
Jejich jsou ty vyplazené jazyky, a přesto falešné, jimi se blýskají a hřmí do stěn vylidněného hostince.
Je pozdní večer, není první máj, je červenec a pro dnešek konec bouří zplozených v lásce, a tak se zvednou, a na poklopce zvenčí vystříkaná tma – sobec zpodobnit nedá se ani v jediné souhlásce,
napište jim to na sekyru, stejně se z nich sypou jen kulaté plechy, a ještě samý rub, žádná líc.
Přestože velmi chtěli vydělat mince.
III.
Mohu?, zeptala se. Mě nezraní. Všechny zvládnu nést na rameni i své hlavy na něj položte, tváří k luně, ona čepele i vaše rysy znovu naostří,
nemůžete si pamatovat, že vás takhle nosívala matka, milovat malé dítě je totiž ruční práce,
vizte proudy pod sebou – jimi vás pronesla, provlékla krajkami peřejí, aniž byste se v jejich okách zaškrtili,
vizte obzor půlnoční – i tenkrát bezmračný, a tak suchý, až hřbety Šumavy skřípaly, že po nich bez úhony přešli jste, nikdo z vás už neví, že ona každou kůru přebrala v prstech a těmi lesy hlazenými do vyšší slasti unášela vyprahlé duchy,
padali pak na její vlhká ňadra, jeden po druhém, jak sestřelení tetřevi –
I vy spěte, miláčkové, z roboty ulevte si, ticho, jež nastane, bude jen výrazem údivu nad mou drzostí, že mám odvahu destilovat těkavé, jímž jste se ztřískali, a hledám a nacházím nehořlavou partituru a čtu sakra nahlas:
rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E, sklízejte, vyjádříte jeho pel, je-li však ponížený na Es, ať poseče, kdo zasel,
zrána možná nabydete pocitu, že jste neobstáli a nemáte ani vindru, ale modlitba není warez,
ženou se tudy dvě bouře v lásce, jedna otavu nabije, druhá lebeční stěnou, jejich rozdíl na jazýčkách vah je přesnou tíhou vašich křížů, heslo Kalvárie.
P147 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)