Svlékl se na zbraň a chce její ruku na spoušti, nic z toho ven ale okno nepouští, venku je pořád ještě slušné město, ještě není ani tma a luna se zatím nahřívá,
stejně tak žena pod ním.
Dost dobře netuším, co chtějí podnikat, když každý lásce toho druhého vyrazil zuby už v poledne, když to, čím chtějí ji živit – nažvýkaná skýva,
a už i sliny prchají před olíznutými prsty.
Zdekoval bych se také, ale říkám si: Nebuď hysterický, vláha a mír tvých úst budiž milosrdnou dělohou, kdyby těm dvěma vyschla konverzace,
a proti tsunami zla zkusil bych růst,
kdyby ona odešla a on pěstí praštil zeď, ale, víte, Břevnov není moje čtvrť, a navíc je zde to okno, které ven nic nepouští, přiložím-li na sklo jakýkoli scénář, shoří pod západem slunce,
na rozdíl od těch dvou, kteří přežijí, neboť jejich zteč polévá emulze msty, a dost možná, že válčím tu jen já.
Žatva hlav, šachmat, zkrat a hanba.
II.
A bude mi teprve naloženo, vezmu-li to domů pěšky přes Vltavu, protáhnu-li svoji simultánní exhibici pěti sty šestnácti metry Karlova mostu,
pohledy svatých bude mi naloženo tak, že přinutí mě vystřihnout živou lidskou sochu, abych se nepropadl do hlubšího pekla, než je mé patro dva tisíce dvacet,
než jsou mé a vaše sirény z těch Břevnovů jako zvukový doprovod transmutace okovů, stažený ocas psa, z jehož vyceněné tlamy bude jemně vyrážena šelma.