ŠACHY MEZI BŘEVNOVEM A NUSLEMI



I.


Zkrat, šachmat, žatva hlav. A hanba.


Svlékl se na zbraň
a chce její ruku na spoušti,
nic z toho ven ale okno nepouští,
venku je pořád ještě slušné město,
ještě není ani tma
a luna se zatím nahřívá,


stejně tak žena pod ním.


Dost dobře netuším,
co chtějí podnikat,
když každý lásce toho druhého
vyrazil zuby už v poledne,
když to, čím chtějí ji živit –
nažvýkaná skýva,


a už i sliny prchají
před olíznutými prsty.


Zdekoval bych se také,
ale říkám si: Nebuď hysterický,
vláha a mír tvých úst
budiž milosrdnou dělohou,
kdyby těm dvěma vyschla konverzace,


a proti tsunami zla zkusil bych růst,


kdyby ona odešla
a on pěstí praštil zeď,
ale, víte, Břevnov není moje čtvrť,
a navíc je zde to okno,
které ven nic nepouští,
přiložím-li na sklo jakýkoli scénář,
shoří pod západem slunce,


na rozdíl od těch dvou, kteří přežijí,
neboť jejich zteč polévá emulze msty,
a dost možná, že válčím tu jen já.


Žatva hlav, šachmat, zkrat a hanba.


II.


A bude mi teprve naloženo,
vezmu-li to domů pěšky přes Vltavu,
protáhnu-li svoji simultánní exhibici
pěti sty šestnácti metry Karlova mostu,


pohledy svatých bude mi naloženo tak,
že přinutí mě vystřihnout
živou lidskou sochu,
abych se nepropadl do hlubšího pekla,
než je mé patro dva tisíce dvacet,


než jsou mé a vaše sirény
z těch Břevnovů
jako zvukový doprovod
transmutace okovů,
stažený ocas psa,
z jehož vyceněné tlamy
bude jemně vyrážena šelma.


Napíšu ti, kde trčím,
prosím přijď a líbej.










P224 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!