S kyblíkem popcornu a velkou kolou

I.

ANETO JSTE TU??
CO MATE NA SOBE
NEMUZU VAS NAJIT
DIKY ROMAN
STRELECKY OSTROV PRAHA

ROMANE JAK JSEM PSALA
TMAVE MODRY SVETR
VITE CO NECHME TO BYT
HODNĚ STESTI A.
VYSTRELENY OSTROV HAARP


II.

Pak běžel a sklidil celé město,
každá ulice byla něčím úrodná,
vymlátil je, vypil do dna

a ona také běžela a vůbec nevěděla
kdo, co, čí, jaká je a která
v ní strhla hráz solného jezera,

pak se propadl tak, jak byl,
dříve to prožíval, dnes už se nudí
při pitvě zaživa ve své hrudi

a ona se také propadala a čím hlouběji,
tím více začínalo být vtipné,
co lásku zapíná, co ji svévolně vypne,

a tak dále, na téma já bez tebe
ve vysokofrekvenčním vzorci a, b, b -


III.

Pak na poli strom planý,
i přesto trhají, až ruce bolí,
ona v slzách, on mlčí do strany,

pak jablka v řadě, je
ale jedno, kolik za košili jich nastrká,
ona stejně ochutná, už tuší: Ztrpkla i naděje.


IV.

A pak jsou tu ještě vlaky,
když se budeme bavit o tom,
co umírá opravdu jako poslední,
co bezhlavě vrhá se pod rozjetá monstra,
jaké úlomky plného člověka předjímají
vyhřezlá střeva a odtrhané svaly,

celý se poslepoval,
než se odvážil vlámat do náprav vagónů
odstavených jako tupé, neboť zakřivení časoprostoru
nepochopily ani za použití kladiva,

Šmír v duši!,
poslaly mu proti toku krve do otřeseného mozku,
takovou přátelskou, lehce neohrabanou lokálku vypravily
a on jim tu jízlivost na uvítanou pochválil
a vyzvracel louži dalších podobných,
šťastný, protože živ.

Kdyby se nevracel,
výše sdělené popřu.


V.

Pak hledejme i ji.

Neumírá,
jen almužnu svého bytí stáhla pevně mezi nohy.
Rozkoší na ocelově chladném zábradlí
natolik uchvacuje hloubky, že její odhazovaná těla
jsou smrti vydávána pouze v kopii.
Zatím.

Proto modleme se za ženu v modrém svetru,
bez kalhotek, slastně zřícenou
do spodních vrstev zemské kůry

a čtěme z Písma jejího křiku:
Hladce,
jako nůž máslem, milimetr po milimetru,
udělám se ústy do lidské hydry, v ni shůry a zespodu,
zleva i zprava proniknu, aby do všech světových stran
potratila dříve, než další bastardi zplodí
další manuály devastace,

a kolik racků tenkrát chechtalo se,
když on ji hledal u pramic, zatímco ona stepovala
u čehosi, co připomíná hologram lodi,

kterou, až se osprchuješ, oblékneš a vypadneš,
kterou podpatky dámy na třísky rozdrtí
a pánské boty smetou do útrob kanálu,

možná to jsou opět jeho kroky, jež následují tvé,
a možná, že pod Prahou plazí se stoka
přesně kopírující směr vaší chůze,

co by však mělo být nad slunce jasné:
Zaznamená-li má ruka cokoli do poslední řádky,
považujte ji za prázdnou.