S KYBLÍKEM POPCORNU A VELKOU KOLOU



I.


ANETO JSTE TU??
CO MATE NA SOBE
NEMUZU VAS NAJIT DIKY ROMAN
STRELECKY OSTROV PRAHA


ROMANE JAK JSEM PSALA
MODRY SVETR
VITE CO NECHME TO BYT
HODNĚ STESTI A.
VYSTRELENY OSTROV HAARP


II.


Pak běžel a sklidil celé město,
každá ulice byla něčím úrodná,
vymlátil je, vypil do dna


a ona také běžela a vůbec nevěděla
kdo, co, čí, jaká je a která
v ní strhla hráz solného jezera,


pak se propadl tak, jak byl,
dříve to prožíval, dnes už se nudí
při pitvě zaživa ve své hrudi


a ona se také propadala a čím hlouběji,
tím více začínalo být vtipné,
co lásku zapíná, co ji svévolně vypne,


a tak dále, na téma já bez tebe
ve vysokofrekvenčním vzorci a, b, b –


III.


Pak na poli strom planý,
i přesto trhají, až ruce bolí,
ona v slzách, on mlčí do strany,


pak jablka v řadě, je
ale jedno, kolik za košili jich nastrká,
ona stejně ochutná, už tuší:
ztrpkla i naděje.


IV.


A pak jsou tu ještě vlaky,
když se budeme bavit o tom,
co umírá opravdu jako poslední,
co bezhlavě vrhá se
pod rozjetá monstra,
jaké úlomky plného člověka předjímají
vyhřezlá střeva a odtrhané svaly,


celý se poslepoval, než se odvážil
vlámat do náprav vagónů
odstavených jako tupé,
neboť zakřivení časoprostoru
nepochopily ani za použití kladiva,


Šmír v duši!, poslaly mu
proti toku krve do otřeseného mozku,
takovou přátelskou,
lehce neohrabanou lokálku vypravily
a on jim tu jízlivost na uvítanou
pochválil a vyzvracel louži dalších
podobných, šťastný, protože živ.


Kdyby se nevracel,
výše sdělené popřu.


V.


Pak hledejme i ji.


Neumírá, jen almužnu svého bytí
stáhla pevně mezi nohy.
Rozkoší na ocelově chladném zábradlí
natolik uchvacuje hloubky,
že její odhazovaná těla jsou smrti
vydávána pouze v kopii. Zatím.


Proto modleme se
za ženu v modrém svetru,
bez kalhotek, slastně zřícenou
do spodních vrstev zemské kůry
a čtěme z Písma jejího křiku:
Hladce, jako nůž máslem,
milimetr po milimetru udělám se ústy
do lidské hydry, v ni shůry a zespodu,
zleva i zprava proniknu,
aby do všech světových stran
potratila dříve, než další bastardi zplodí
další manuály devastace,


a kolik racků tenkrát chechtalo se,
když on ji hledal u pramic,
zatímco ona stepovala u čehosi,
co připomíná hologram lodi,


a možná své kroky
srdcem znovu naviguješ,
možná, že pod Prahou plazí se
stoka souběžná se směrem tvé chůze
a je otázka, kdo koho si tu vodí,


co by však mělo být nad slunce jasné:
zaznamená-li má ruka
cokoli do poslední řádky,
považujte ji za prázdnou.










P167 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!