ANETO JSTE TU?? CO MATE NA SOBE NEMUZU VAS NAJIT DIKY ROMAN STRELECKY OSTROV PRAHA
ROMANE JAK JSEM PSALA MODRY SVETR VITE CO NECHME TO BYT HODNĚ STESTI A. VYSTRELENY OSTROV HAARP
II.
Pak běžel a sklidil celé město, každá ulice byla něčím úrodná, vymlátil je, vypil do dna
a ona také běžela a vůbec nevěděla kdo, co, čí, jaká je a která v ní strhla hráz solného jezera,
pak se propadl tak, jak byl, dříve to prožíval, dnes už se nudí při pitvě zaživa ve své hrudi
a ona se také propadala a čím hlouběji, tím více začínalo být vtipné, co lásku zapíná, co ji svévolně vypne,
a tak dále, na téma já bez tebe ve vysokofrekvenčním vzorci a, b, b –
III.
Pak na poli strom planý, i přesto trhají, až ruce bolí, ona v slzách, on mlčí do strany,
pak jablka v řadě, je ale jedno, kolik za košili jich nastrká, ona stejně ochutná, už tuší: ztrpkla i naděje.
IV.
A pak jsou tu ještě vlaky, když se budeme bavit o tom, co umírá opravdu jako poslední, co bezhlavě vrhá se pod rozjetá monstra, jaké úlomky plného člověka předjímají vyhřezlá střeva a odtrhané svaly,
celý se poslepoval, než se odvážil vlámat do náprav vagónů odstavených jako tupé, neboť zakřivení časoprostoru nepochopily ani za použití kladiva,
Šmír v duši!, poslaly mu proti toku krve do otřeseného mozku, takovou přátelskou, lehce neohrabanou lokálku vypravily a on jim tu jízlivost na uvítanou pochválil a vyzvracel louži dalších podobných, šťastný, protože živ.
Kdyby se nevracel, výše sdělené popřu.
V.
Pak hledejme i ji.
Neumírá, jen almužnu svého bytí stáhla pevně mezi nohy. Rozkoší na ocelově chladném zábradlí natolik uchvacuje hloubky, že její odhazovaná těla jsou smrti vydávána pouze v kopii. Zatím.
Proto modleme se za ženu v modrém svetru, bez kalhotek, slastně zřícenou do spodních vrstev zemské kůry a čtěme z Písma jejího křiku: Hladce, jako nůž máslem, milimetr po milimetru udělám se ústy do lidské hydry, v ni shůry a zespodu, zleva i zprava proniknu, aby do všech světových stran potratila dříve, než další bastardi zplodí další manuály devastace,
a kolik racků tenkrát chechtalo se, když on ji hledal u pramic, zatímco ona stepovala u čehosi, co připomíná hologram lodi,
a možná své kroky srdcem znovu naviguješ, možná, že pod Prahou plazí se stoka souběžná se směrem tvé chůze a je otázka, kdo koho si tu vodí,
co by však mělo být nad slunce jasné: zaznamená-li má ruka cokoli do poslední řádky, považujte ji za prázdnou.
P167 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)