A vida, z prken otloukaných katapultovanými piloty vylézá zlatý hřeb rána. Úplný nesmysl. Při zalidňování bytů jinde by překážel, pro nás je větší úlevou než orgasmus, než napuštěná vana,
je totiž věrnější než zrcadlo samo, zásobou pravdy ve skladišti lží, je ze všech příkoří a výher umotanou karikaturou nás obou a takového jointa já nikdy nezkusil. Ty ano?
Mohlo to být ráno jako jiné, mohli jsme si v lásce vybírat ze všech konfekčních střihů, já provinile věšel bych nad postelí beránky vykoupané v lihu a ty s jednou rukou před mými ústy (pro jistotu), druhou zvládla bys slunci přimalovat lichotivou krásy pihu, šeptajíc: Vymrazíš nás? Prosím, dej najevo, že ne –
Slunce neví. Visí před okny bytu, před tuctovou formou dva plus jedna, do níž vylít se byl by výsměch sousedům, kteří v sedmdesáti umí jeden druhého pohladit za nic.
Schovává se na rubu, Věro! Věřím, že stín studený je pouhý líc! Pojď, něco ukřižujeme, kladiva připravena máme na spáncích.