RÁNA HŘEB ZLATÝ



Ty letadlo, já letadlo.


A vida, z prken otloukaných
katapultovanými piloty
vylézá zlatý hřeb rána. Úplný nesmysl.
Při zalidňování bytů jinde by překážel,
pro nás je větší úlevou než orgasmus,
než napuštěná vana,


je totiž věrnější než zrcadlo samo,
zásobou pravdy ve skladišti lží,
je ze všech příkoří a výher
umotanou karikaturou nás obou
a takového jointa já nikdy nezkusil.
Ty ano?


Mohlo to být ráno jako jiné,
mohli jsme si v lásce vybírat
ze všech konfekčních střihů,
já provinile věšel bych nad postelí
beránky vykoupané v lihu
a ty s jednou rukou před mými ústy
(pro jistotu), druhou zvládla bys
slunci přimalovat
lichotivou krásy pihu, šeptajíc:
Vymrazíš nás?
Prosím, dej najevo, že ne –


Slunce neví. Visí před okny bytu,
před tuctovou formou dva plus jedna,
do níž vylít se
byl by výsměch sousedům,
kteří v sedmdesáti umí jeden druhého
pohladit za nic.


Schovává se na rubu, Věro!
Věřím, že stín studený je pouhý líc!
Pojď, něco ukřižujeme, kladiva
připravena máme na spáncích. 










P191 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!