Pryč z toho domu VIII. 

Ještě za tmy vstát,
na Ztracenku vystoupat.

Nadechnout vzduch ostrý jako pila
a ořezat ten rodokmen,
jednou provždy jej zbavit větví, 
na něž jitra navěšují, co z předešlé noci vytěsnila:

Plané touhy povolených kravat,
definitivní tečky jištěné nedopalky cigaret,
polámané větrníky dívčího smíchu, 
z nichž si zvědavý vánek načítá zbytky DNA.

Z použitých náhubků vteřinových šelem 
ještě kape.

A houpe se tu gnóm, na té lidské pouti,
který všem viděl do karet.
Kmitá. 
Oč jsem blíže, o to rychleji.

Možná máš výhled z okna
a zahlédneš hodiny, jež zběsile rafijemi kroutí,
možná, že zůstaneš vdovou,
zato vdovou prosluněnou.




foto: Antranias