Ještě za tmy vstát, na Ztracenku vystoupat. Nadechnout vzduch ostrý jako pila a ořezat ten rodokmen, jednou provždy jej zbavit větví, na něž jitra navěšují, co z předešlé noci vytěsnila:
plané touhy povolených kravat, definitivní tečky jištěné nedopalky cigaret, polámané větrníky dívčího smíchu, z nichž si zvědavý vánek načítá zbytky DNA.
Z použitých náhubků vteřinových šelem ještě kape.
A houpe se tu gnóm, na té lidské pouti, který všem viděl do karet. Kmitá. Oč jsem blíže, o to rychleji.
Možná máš výhled z okna a zahlédneš hodiny, jež zběsile rafijemi kroutí, možná, že zůstaneš vdovou, zato vdovou prosluněnou.