Přes čáru



Je parné léto,
sváří živé s neživým.
Nevídané,
jak srší jiskry kolem čela.
Jak moje zmije ožila a pokouší se
vymanit z ohradníku těla,
jak se křivím.


Váznu, lámu se na první kostře,
ale bolí i ta druhá,
vím to, ležím ve druhé trávě,
jejíž skon předjímá první seno.
A je tolik léta, že zapáleno,
a s ním vše, co jindy hořelo by
stěží, pro obkročný rým – ztuha.


Chci formální usebranost,
zvuky tak lépe vzdorují žáru.
Chci ženu se studenýma rukama,
mluvit do nich.
A do hada mluvit, dokud v něm
neusne, že existuje hřích.
Nechci léto,
které se chová přes čáru. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!