PŘES ČÁRU



Je parné léto, sváří živé s neživým.
Nevídané, jak srší jiskry kolem čela.
Jak moje zmije ožila
a pokouší se vymanit z ohradníku těla,
jak se křivím.


Váznu, lámu se na první kostře,
ale bolí i ta druhá,
vím to, ležím ve druhé trávě,
jejíž skon předjímá první seno.
A je tolik léta, že zapáleno,
a s ním vše, co jindy hořelo by stěží,
pro obkročný rým – ztuha.


Chci formální usebranost,
zvuky tak lépe vzdorují žáru.
Chci ženu se studenýma rukama,
mluvit do nich. A do hada mluvit,
dokud v něm neusne, že existuje hřích.


Nechci léto, které se chová přes čáru. 










P306 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!