PŘED ADAMEM, PŘED EVOU



I.


Času tak tak, vášně až až.
Ale stihli to. Uštkli se v rýmu
a takto zceleni skrze stráž
proklouzli v lásky akronymu


na vodu nevodu, do rozmilých tenat
právě narozených
mláďat moří a jezerňat,
jež nakojena lidským pachem
vyrostla v největší predátory,
jací se kdy pohybovali
po odvrácené straně Země:


míry jedné slzy dosáhli.


II.


Avšak ta síla, jíž planuli,
ta energie nad všechny potopy,
díky které svět už nikdy
znovu od nuly,
a ty tvé oči, z nichž pramen vyvěrá
a který jak ještěrka v tváři zaseknuta
vyhlíží, zvídavě čenichá,
pak zlomí se dolů,
a už jen kropí a kropí –


Ano! Přesně takto nabídni se mužům,
své boky zapři a dej jim napít,
věř, že se zastaví
a v místě klínu ochutnají z kalicha,
já vím, že se tu zatím všichni míháme,
naraženi na kyvadlovou tyč hodin,
pověšeni hlavou dolů,


věř, že jeden z nás se určitě zastaví! 










P119 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!