PRAHA VYDOBYTÁ



Už dobrých deset minut
načítám do hlavy město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami


a jeho konec v nedohlednu
a stejně tak počátek díla.


Být sochařem, dnes nehnětu.
Respekt měl bych před silou,
jindy zotročenou, aby do hlíny tiskla
vizi sobecké formy,


a jestli mě napadne
poradit se s básníkem,
tuším, že najdu jej polomrtvého
pod lavinou nepopsaných papírů,
s podélnou řeznou ránou na čele,


neboť zbrkle odvážil se do ulic,
tam si našel ženu s bytem
i jal se tvořit, nedbaje varování:
každé vibrační vlně múzy
tu spěchá vstříc protipohyb zdi,
zřejmě od vrtačky
v banální rekonstrukci souseda,
řeklo by se.


Koupím víno a tu ženu navštívím.
Myslím, že mohu ještě teď v noci,
jsme přeci ve válce
a ty nejsi jen jednou z řady, jsi atomem,
jenž obsahuje informaci o celku,


proto z tvého klína zkouším vytěžit,
proč už dobrých dvanáct hodin
načítám město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami,


ale marně. Nejsou to má záda,
oč zadrhávají tvé nehty,
a co slyším, neladí s rozkoší –
jako by se tu rylo do kovu,
to, myslím, pasuje.


A že pro krásu je – a pro krásu není,
tak mi ten zvuk odpovídá,
když vytuší mé otázky,
když sálá existencí, jejíž zpodobnění
nenacházím v žádném slovu –


a žádné ani nenajdu,
neboť bylo již na počátku.
A konec díla v nedohlednu,
konec tvrdého života taktéž.


Snad jen kdybyste přihodili
rozinku nezválcované fantazie,


na pozinku ty bílé skvrny
kdybyste povýšili na oblaky –
je tu někdo tak odvážný?


Nebo jinak:
Může některá z vás ještě teď v noci
odjet na vyšehradské hradby
a tam s mírně rozkročenýma nohama
zvrátit hlavu k obloze?


Celý vesmír čeká,
která z vás donosí zemské jádro
a udělá přítrž těžbě postižených tvarů,
která jej v lásce porodí,
hledá se nová Matka Země,
jež nadefinuje nové nerostné bohatství


zakódované do člověka. 










P158 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


Vytvořte si webové stránky zdarma!