Praha odcizená

I.

Přišli si brát.
Taková spoušť na ulici.
Po dlažebních kostkách šuká vyrabovaný strnad,
kterému ukradli ci ci cí,

na chodníku leží pár pomlácených těhotných holek,
a těm už vůbec není do zpěvu.

S nohama vytrčenýma na fasády domů,
patrně ještě v šoku kopou do těch zdí
a divoce bojují o životy v sobě,
o budoucnost nesobecké lásky

a funkci kyslíkové masky
přebírají andělé, jež je mají na starost

a kteří okamžitě strhávají roucha
a těm dívkám propůjčují své údy,
aby do klínu zloděje, který je obsedl,
aby do něj vyšlehávat mohly prosby o milost,
štkavým pláčem nasáklé.

Jenže jako když škrtáš
prázdným zapalovačem.

Jako nic na zemi. Jako všechno na zemi
v akciích a sejfech bank, co právě teď,
při téhle genocidě, nikdo neupotřebí.

- Párátkem drceným ve svých zubech
tlumím bolest cizích duší,
utrousil první přihlížející.

- Mám po ruce kotě,
kdyby někdo z vás chtěl zrelaxovat dlaň,
která kdy uhodila ženu, pravil druhý.

- Myslím, pánové, že jsem tu svoji
měl přihlásit na kurs asertivity,
a můj syn by přežil, dumal třetí.

A všichni nabyli pocitu, že letí,
že je tyhle dostředné vzletné kecy vynášejí
do komfortní zóny jednadvacátého století,
kde budou nad věcí jak balón napuštěný héliem.

Jediný kopanec vystřelený mezi nohy by stačil,
abyste se mi zřítili dolů, do děje,
na místo zhruba v jedné třetině básně,

ale já ani nevím, jestli vás tam chci,
jestli chci nad každým embryem poslouchat,
jak zloděj křičí: Chyťte zloděje.


II.

Upřímně,
málo toho vím.

Cítím, že už dlouho nesnášel se sníh,
namísto vloček padá jeho negativ
a mistrně zvládaje efekt nabalující se koule
natolik prostoupil lahvemi vín a plechovkami piv,
že už nelze pít.

A teď co? Teď zapadneme do přetopených taxíků,
do měkkých závějí zadních sedadel
s uklidňujícím pocitem, že se v lese stromečků
Wunderbaum Vanilka dá bezúhonně oběsit,

aniž bychom tušili, kdo nás veze,
a jak zásadní bude účet,

a pak? Pak bez koruny v kapse
brodíme se nočními tramvajemi
a troleje co chvíli letují plechové kohouty,
kteří do vyhaslých ulic kokrhají:

Tak už se vzbuď, ty elito,
nebo aspoň svatá prostoto,

a vypadni hned na příští zastávce
a barikády lásky a míru tam vyskládej,
své napadené město na rukou převíjet musíš,
dokud v nich udržíš tužku,

dívej, jak statečné jsou ženy,
které touží udržet své dítě,

k ránu vám infekci zkropí lasa racků
a propuštěné labutě odtáhnou
na střed ušpiněné řeky ozvěnu kašle
s blankytně modrou slinou, kterou jste na ně pustili,

a z ní vláhu brát budou si petrklíče u pat sta věží,
až odemknou se zvony a tlukot jejich srdcí
nahodí ta lidská, až člověk s člověkem
bude zase zvonit -


III.

Přišli si brát.
Taková spoušť.

Už jen na molu v Podolí je klid,
už jen ta voda mě do ničeho netlačí.

Píšu a budu tě psát,
dokud stačím.