PRAHA ODCIZENÁ



I.


Přišli si brát. Taková spoušť na ulici.
Po dlažebních kostkách
šuká vyrabovaný strnad,
kterému ukradli ci ci cí,


na chodníku leží
pár pomlácených těhotných holek
a těm už vůbec není do zpěvu,
s nohama vytrčenýma na fasády domů,
patrně ještě v šoku kopou do těch zdí
a divoce bojují o životy v sobě,
o budoucnost nesobecké lásky
a funkci kyslíkové masky
přebírají andělé, co je mají na starost


a kteří okamžitě strhávají roucha
a těm dívkám propůjčují své údy,
aby do klínu zloděje, který je obsedl,
aby do něj vyšlehávat mohly
prosby o milost,
štkavým pláčem nasáklé.


Jenže jako když škrtáš
prázdným zapalovačem.
Jako nic na zemi.
Jako všechno na zemi
v akciích a sejfech bank, co právě teď,
při této genocidě, nikdo neupotřebí. 


Párátkem drceným ve svých zubech
tlumím bolest cizích duší,
utrousil první přihlížející.


Mám po ruce kotě,
kdyby někdo z vás chtěl
zrelaxovat dlaň, která kdy
uhodila ženu, pravil druhý.


Myslím, pánové, že jsem tu svoji
měl přihlásit na kurs asertivity
a syn by přežil, dumal třetí.


A všichni nabyli pocitu, že letí,
že je dostředné vzletné kecy
vynášejí do komfortní zóny
jednadvacátého století,
kde budou nad věcí
jak balón napuštěný héliem.


Jediný kopanec vystřelený mezi nohy
by stačil, abyste se mi zřítili dolů,
do děje na místo zhruba
v jedné třetině básně,


ale ani nevím, jestli vás tam chci,
jestli mám náladu
nad každým embryem poslouchat,
jak zloděj křičí: Chyťte zloděje.


II.


Co vlastně já vím?
Jen tolik, že dlouho nesnášel se sníh,
že namísto vloček padá jeho negativ
a mistrně zvládaje efekt
nabalující se koule
natolik prostoupil lahvemi vín
a plechovkami piv, že už nelze pít.


Že zapadneme do přetopených taxíků,
do měkkých závějí zadních sedadel
s uklidňujícím pocitem, jak se v lese
stromečků Wunder-Baum Vanilka
dá bezúhonně oběsit,
aniž bychom tušili, kdo nás veze,
a jak zásadní bude účet.


Že bez koruny v kapse
brodíme se nočními tramvajemi
a troleje co chvíli letují
plechové kohouty,
kteří do vyhaslých ulic kokrhají:
Tak už se vzbuď, ty elito,
nebo aspoň svatá prostoto,


a vypadni hned na příští zastávce
a barikády lásky a míru tam vyskládej,
své napadené město na rukou
převíjet musíš,
dokud v nich udržíš tužku,


dívej, jak statečné jsou ženy,
které touží udržet své dítě,


k ránu vám infekci zkropí lasa racků
a propuštěné labutě odtáhnou
na střed ušpiněné řeky ozvěnu kašle
s blankytně modrou slinou,
kterou jste na ně pustili,


a z ní vláhu brát budou si petrklíče
u pat sta věží, až odemknou se zvony
a tlukot jejich srdcí nahodí ta lidská,
až člověk s člověkem
bude zase zvonit –


III.


Přišli si brát. Taková spoušť.
Už jen na molu v Podolí je klid,
už jen ta voda mě do ničeho netlačí.
Píšu a budu tě psát, dokud stačím.










P144 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!