POZNÁMKY Z CEST



Mé cesty se nestáčejí
k Pařížím a Londýnům,
je ve snách držím a na ně se těším,
na lehounké přískoky do ulic,
jež neunesou názvy vyslovené nahlas.


A když díl šestý z koláče snídá den,
tehdy naznak uléhám,
aby Nykta obsednout mě mohla,
jedním tahem aby svlékla mi vědomí
jak slipy v té samé hodině a minutě,
kdy jsem si je jako malý
spěšně navlékal, nahotu skrývaje.


Přes ty všechny chlapce
natahuji se na posteli
a ty mi s nepozemskou něhou
zavíráš víčka, pod nimi zorničky
již rozpité v hladinu líné řeky,
pod nimi pohled vsáklý
do petrohradské Něvy,
zvedací mosty klesají,
auta se rozjíždějí,
jen mé cesty vedou jinudy.


Do vesty neušité
přimýšlíte tucet kapes,
do nich zasouváte cestovní pasy,
rozhodnuti udělat si mě,
v každém jiná identita,
jiná uzemňující facka za paniku,
jíž vám způsobuji v odletovém řádu
do destinací vítězů.


Pokud gesty založené metropole,
ponížené na smetiště lidské biozátěže,
rozloží mapu člověka,
ihned počnou přikládat
jeho tepny k svým.
Památky prospíš, ale architekt naskočí. 










P143 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


Vytvořte si webové stránky zdarma!