Poznámky z cest

Mé cesty se nestáčejí k Pařížím a Londýnům,
je ve snách držím a na ně se těším,
na lehounké přískoky do ulic, 
jež neunesou názvy vyslovené nahlas.

Až díl šestý, když z koláče snídá den, až tehdy 
naznak uléhám, aby Nykta obsednout mě mohla,
jedním tahem aby svlékla mi vědomí jak slipy 
v té samé hodině a minutě, kdy jsem si je jako malý 
spěšně navlékal, nahotu skrývaje.

Přes ty všechny chlapce natahuji se na posteli
a ty mi s nepozemskou něhou zavíráš víčka,
pod nimi zorničky již rozpité v hladinu líné řeky,
pod nimi pohled vsáklý do petrohradské Něvy,
zvedací mosty klesají, auta se rozjíždějí, 
jen mé cesty vedou jinudy.

Protesty jen z profilu, nepatrné, v koutcích úst.
Nikdy mě smyslnost nerozesměje, zaklekne-li
benátský gondoliér, zaklekne na něho celý zbytek
mé spící tváře, i ňadra jeho milé, jindy tak pevná,
povolují chladem mramoru, když Riccardo 
zezadu tiskne se.

Do vesty neušité přimýšlíte tucet kapes, do nich 
zasouváte cestovní pasy, rozhodnuti udělat si mě, 
v každém jiná identita, jiná uzemňující facka 
za paniku, jíž vám způsobuji v odletovém řádu
do destinací vítězů.

Pokud gesty založené metropole, ponížené
na smetiště lidské biozátěže, rozloží mapu člověka,
ihned počnou přikládat jeho tepny k svým. 
Památky prospíš, ale architekt naskočí.