Takto by tě chtěl: na skráních silný magnet pro zlo, ruka v ruce a mezi dlaněmi smír víc a víc špinavý – nemá tě rád, člověče.
Ještěže svá zvrhlá přání vaří ze sněhu a nezoře hlínu polí, to zima nedovolí,
však jestli ho zem tajně hostí, jestli plevel od kořínků křiví ti ústa kyselostí, pak On začal ozařovat vzdálenějším sluncem a Ty máš právo šlehnout si celé lidstvo.
Tedy leť. Leť do daleka, ať víš, že vesmír bavíš! Možná ti na opačné straně Měsíce představí opačnou stranu drogy a – jsem Maria – hlesne s dětskou stydlivostí usměvavá panenka a podá konévku spásy, co slzami přetéká –
to ale počká, to všechno počká. Chci teď být bdělý, kudy slovo jde, hlídat hranu, aby nepřepadlo k frázím, svůj díl bolesti proto zakopávám pod stůl, a jen připomenu – takto by nás chtěl: na skráni silný magnet pro zlo, ruka v ruce a mezi dlaněmi smír víc a víc špinavý.
II.
Nemá nás rád, člověče. Ale je to vůl, jestli hodlá vprostřed února dávat lekce veteránům studené války, může také dostat pac a pusu bezpodmínečné lásky, která se nám stane sebepolibkem smrti, ale co už,
mé generaci stačí zaskřípat tisícerem záplatovaných stoliček vyžraných cukrem na utišení nervů a v šedi amalgámových plomb odjistit všechnu tu rtuť, určitě se na poli najde nějaký zapomenutý klas, natřikrát lomený k extrémní bedlivosti, aby poměřil prudkost jedu a prudkost poklidu, jímž se zalijí naše tváře,
v noci nás divoká zvěř obejde obloukem, ve dne divocí lidé udělají kruh a nikdo se nepřiblíží, počkají si na stezku odvahy prošlapanou prvním jarním broukem, vlastně se jasně ukáže, kdo je tu hovádko boží a kdo následováníhodný bůh,
to ale počká, to všechno počká. Chci teď být bdělý, kudy jde slovo a kudy můj syn jde.