Pojď na vzduch, Matouši



I.


Takto by tě chtěl:
          na skráních
          silný magnet pro zlo,
          ruka v ruce a mezi dlaněmi
          smír víc a víc špinavý,
nemá tě rád, člověče.


Ještěže svá zvrhlá přání
vaří ze sněhu a nezoře hlínu polí,
to zima nedovolí,


však jestli ho zem tajně hostí,
jestli plevel od kořínků
křiví ti ústa kyselostí,
pak On začal ozařovat
vzdálenějším sluncem
a Ty máš právo
šlehnout si celé lidstvo.


Tedy leť. Leť do daleka,
ať víš, že vesmír bavíš! Možná ti
na opačné straně Měsíce představí
opačnou stranu drogy a –
          jsem Maria –
hlesne s dětskou stydlivostí
usměvavá panenka a podá
konévku spásy, co slzami přetéká –


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý,
kudy slovo jde, hlídat hranu,
aby nepřepadlo k frázím,
svůj díl bolesti proto zakopávám
pod stůl, a jen připomenu –
takto by nás chtěl:
          na skráni
          silný magnet pro zlo,
          ruka v ruce a mezi dlaněmi
          smír víc a víc špinavý.


II.


Nemá nás rád, člověče.
Ale je to vůl, jestli hodlá
vprostřed února dávat lekce
veteránům studené války,
může také dostat pac a pusu
bezpodmínečné lásky,
která se nám stane
sebepolibkem smrti, ale co už,


mé generaci stačí zaskřípat
tisícerem záplatovaných stoliček
vyžraných cukrem na utišení nervů
a v šedi amalgámových plomb
odjistit všechnu tu rtuť,
určitě se na poli najde nějaký
zapomenutý klas, natřikrát lomený
k extrémní bedlivosti, aby poměřil
prudkost jedu a prudkost poklidu,
jímž se zalijí naše tváře,


v noci nás divoká zvěř
obejde obloukem,
ve dne divocí lidé udělají kruh
a nikdo se nepřiblíží, počkají si
na stezku odvahy prošlapanou
prvním jarním broukem,
vlastně se jasně ukáže,
kdo je tu hovádko boží
a kdo následováníhodný bůh,


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy jde slovo
a kudy můj syn jde. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!