POJĎ NA VZDUCH, MATOUŠI



I.


Takto by tě chtěl:
na skráních silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý –
nemá tě rád, člověče.


Ještěže svá zvrhlá přání vaří ze sněhu
a nezoře hlínu polí, to zima nedovolí,


však jestli ho zem tajně hostí,
jestli plevel od kořínků
křiví ti ústa kyselostí,
pak On začal ozařovat
vzdálenějším sluncem
a Ty máš právo šlehnout si celé lidstvo.


Tedy leť. Leť do daleka,
ať víš, že vesmír bavíš!
Možná ti na opačné straně Měsíce
představí opačnou stranu drogy a –
jsem Maria –
hlesne s dětskou stydlivostí
usměvavá panenka
a podá konévku spásy,
co slzami přetéká –


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy slovo jde,
hlídat hranu, aby nepřepadlo k frázím,
svůj díl bolesti
proto zakopávám pod stůl,
a jen připomenu – takto by nás chtěl:
na skráni silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý.


II.


Nemá nás rád, člověče.
Ale je to vůl, jestli hodlá
vprostřed února dávat lekce
veteránům studené války,
může také dostat pac a pusu
bezpodmínečné lásky,
která se nám stane
sebepolibkem smrti, ale co už,


mé generaci stačí zaskřípat
tisícerem záplatovaných stoliček
vyžraných cukrem na utišení nervů
a v šedi amalgámových plomb
odjistit všechnu tu rtuť,
určitě se na poli najde
nějaký zapomenutý klas,
natřikrát lomený k extrémní bedlivosti,
aby poměřil prudkost jedu
a prudkost poklidu,
jímž se zalijí naše tváře,


v noci nás divoká zvěř
obejde obloukem,
ve dne divocí lidé udělají kruh
a nikdo se nepřiblíží,
počkají si na stezku odvahy
prošlapanou prvním jarním broukem,
vlastně se jasně ukáže,
kdo je tu hovádko boží
a kdo následováníhodný bůh,


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy jde slovo
a kudy můj syn jde. 










P281 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!