V těch očích víc než omamná podmanivost. Těká v nich louka, tu bere splav, čtu jakousi zvířenou matérii, která natolik namočí, že prý i posmrtně přijdu si živ a zdráv, dám vědět.
Druhý
Chytat slunce do pasti jako krysu může zase jen krysa, odsekla.
Třetí
Kdybych ji neznal, napíšu, že se přede mnou stydí, ale ona sklápí trny divoké růže. Proto nezasekly. Vybrala si mě, abych neutralizoval hrůzu z lidí, ale i já dokážu být vzteklý, ne, že ne.
Čtvrtý
Čtvrtý pohled žádný z tří předchozích nedožene. I mě uniká; stíhám ho periferně a jen když ležím,
ví Bůh a pes, že tudy prolétá, že vaří se mi mozek a pot stékající po skráních ostře čpí koňským šestispřežím.
A to je vše. Nebýt čokla, který olízává moji hlavu, který jak pominutý vyštěkává stopu, který mě zdržuje.
