PODZIM (PROLOG)



Zastavuji tak, abych ji viděl celou. Kdysi bývala rejdištěm myší a někdy sama přebírala roli kočky. Jako kluk jsem v ní uklouzl po trámu, který odděloval mlat, spadl na záda a ona mi vyrazila dech. Sekla drápkem.


Dnes je z ní troska. Schoulená a nemohoucí tu trčí jako důkaz časové omezenosti lidských rovnic a zářivá čísla na displeji telefonu, s nímž si pohrávám v ruce, patří do stejně hloupé matematiky – ta energie se dříve či později vybije.


Přistihuji se, že o ní přemýšlím jako o oběti, a ve zpětném zrcátku registruji ten samý výraz tváře, jímž jsem vyprovázel své bližní – štít proti bolesti, vzteku a exotickému druhu nahoty, která se zjevuje, až když pacholci smrti strhají z člověka poslední zbytky důstojnosti.


Vlastně se mi kvůli té staré stodole
nechtělo ani vystupovat z auta. Až teď.


Ještě jednou úrodu sklidíš,
svážeš ji a hodíš do vylomených vrat,
ještě jednou to pro ni uděláš,
než zpráchnivělé krovy
do rumiště zakleknou


a kopřivy jim vypálí paměť. 










P91 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!