I.

Připlouvá.
Břehy pevniny planou ve smyčkách,
oheň přeskakuje z - na,
má charakter nášlapné miny.

Vím já, jestli se zná?
Ale už stalo se, za potlesku vln,
že vstupuje na pevninu, aby protoulal pobřeží,
aby podstoupil konfrontaci s tuláky,
již se mu představují
nevolností ze svých iniciál.

I ve své kostře je nachází,
jsou mu páteří, ona písmena, ti dva plazi,
jsou tam! A je i dravec,
jen sejmout čepičku, zvednout paži -

Však nikdo si ho nepodá.
Od sokolníka. Od boha
odvahy a vzrůstu.


II.

Shrbeni, už zas mlčky. Takto odladěni pohořím,
s ním v měřítku jedna ku stu nabírají muži
kurz vnitrozemí, též zpovzdálí města na dlaně,
jako vodu, a pak ji hltají a otravují svým bytím
v bezpečné vzdálenosti za hradbami.

Při každém jejich výdechu černota noci hrubne
o jeden dílek šílenství kalibrovaného
na stupně kamenného schodiště,
po kterém ti muži kdysi stoupali,
aby z něj posléze sbíhali,
s pocitem hlubokého studu
a za řinčení viny obmotávající nohy jak řetězy,
aby v přístavu se zastavili, až na lodi,
a větrem nechali se odvát pryč,
tam, kde naděje, že k poutům klíč -


III.

A zas jeden připlouvá.
Vždy připlouvá jen jeden,
pak společně čekají na dalšího.

Že by všichni poztráceli Charóna
a podrželi vědomí? Nemyslitelné!

Ale jak píšu.
A psací náčiní budiž mi svědkem
a rozhoupaná kajuta kolébkou,

v které bych však neměl usnout.


IV.

Protože usnout s tváří zabořenou
v polštářích tmy, kdy šíje ustrne,
je jako stát na konečné, na níž vyhasla tramvaj,
jako zvednutý límec k ničemu.

A začnu-li uvažovat, že ta žena vedle mne
představuje toliko škrabošku tuhé zimy
vzlínající z mého středu,

že mi v rozkroku chrastí hnízdo
z nalámaných větví a jediný z opeřenců,
který tu v té slotě proletěl,
byl můj okřídlený plivanec
coby příspěvek do stejně zabarvených mraků,

začnu-li se tu celý takto zpodobňovat v praku,
jednou se stane,
že sliny natáhnou příchuť olova a ztěžknou
a rovněž stane se, že tramvaj konečně nažhaví
a já v ní cestou polykat budu muset své stíny.

Měl zářit, přední vůz, měl
ampéry bzučet a komicky mnou kymácet,
ale když vás bude míjet teď
a na mysl přijde mávat:
rakev Dvaadvacet, dík.


V.

Všímáte si?
Ta věčná nedokonavost sloves!
Štve tak, že snad lze omluvit,
když cokoli v nevoli rozflákám,

přestože marně; plnost života jeví se
v tvaru přesýpacích hodin

a kdoví, co ještě se žádá,
abychom natahali, a kam:
Na prezentace v PowerPointu,
pod sebe, do rodin.


VI.

A z toho všeho nespím.
Cítím tě za zády, byť promlouváš z dáli,
když koldokola z vteřin spřádáš
iluzi konců.

Možná by palubou jiné lodě
otřásal hřmot zvonců
a rodila by záchranné čluny
a jistě miluji tak,
že pěna u huby oceánu
vyplavuje vztek mořských pan.
Víc nevymyslím, takhle k ránu.
Cítím tě za zády,
pak v zádech,

nakonec se zvednutou přídí
letíme jak čepel nože a já učím se
tu mrtvou vodu polykat,
a kam připluji, tam
vymočit něco zlata.