Pod vlajkou boha Virakočiho

I.

Připlouvá.
Břehy pevniny planou ve smyčkách,
oheň přeskakuje z - na,
má charakter nášlapné miny.

Vím já, jestli se zná?
Ale už stalo se, za potlesku vln, 
že vstupuje na pevninu, aby protoulal pobřeží,
aby podstoupil konfrontaci s tuláky, 
již se mu představují
nevolností ze svých iniciál.

I ve své kostře je nachází, 
jsou mu páteří, ona písmena, ti dva plazi, 
jsou tam! A je i dravec, 
jen sejmout čepičku, zvednout paži -

Však nikdo si ho nepodá.
Od sokolníka. Od boha
odvahy a vzrůstu.


II.

Shrbeni, už zas mlčky. Takto odladěni pohořím, 
s ním v měřítku jedna ku stu nabírají muži 
kurz vnitrozemí, též zpovzdálí města na dlaně, 
jako vodu, a pak ji hltají a otravují svým bytím
v bezpečné vzdálenosti za hradbami.

Při každém jejich výdechu černota noci hrubne
o jeden dílek šílenství kalibrovaného
na stupně kamenného schodiště,
po kterém ti muži kdysi stoupali, 
aby z něj posléze sbíhali,

s pocitem hlubokého studu 
a za řinčení viny obmotávající nohy jak řetězy,
aby v přístavu se zastavili, až na lodi,
a větrem nechali se odvát pryč, 
tam, kde naděje, že k poutům klíč -


III.

A zas jeden připlouvá.
Vždy připlouvá jen jeden,
pak společně čekají na dalšího.

Že by všichni poztráceli Charóna
a podrželi vědomí? Nemyslitelné!

Ale jak píšu. 
A psací náčiní budiž mi svědkem
a rozhoupaná kajuta kolébkou,
v které bych však neměl usnout.


IV.

Protože usnout s tváří zabořenou
v polštářích tmy, kdy šíje ustrne,
je jako stát na konečné, na níž vyhasla tramvaj,
jako zvednutý límec k ničemu.

A začnu-li uvažovat, že ta žena vedle mne 
představuje toliko škrabošku tuhé zimy
vzlínající z mého středu,

že mi v rozkroku chrastí hnízdo
z nalámaných větví a jediný z opeřenců,
který tu v té slotě proletěl,
byl můj okřídlený plivanec 
coby příspěvek do stejně zabarvených mraků,

začnu-li se tu 
celý takto zpodobňovat v praku,

jednou se stane, 
že sliny natáhnou příchuť olova a ztěžknou,
a rovněž stane se, že tramvaj konečně nažhaví
a já v ní cestou polykat budu muset své stíny.

Měl zářit, přední vůz, měl 
ampéry bzučet a komicky mnou kymácet,
ale když vás bude míjet teď
a na mysl přijde mávat: 
rakev Dvaadvacet, dík.


V.

Všímáte si? 
Ta věčná nedokonavost sloves!
Štve tak, že snad lze omluvit, 
když cokoli v nevoli rozflákám,

přestože marně; plnost života jeví se
v tvaru přesýpacích hodin

a kdoví, co ještě se žádá, 
abychom natahali, a kam:
Na prezentace v PowerPointu,
pod sebe, do rodin.


VI.

A z toho všeho nespím.
Cítím tě za zády, byť promlouváš z dáli,
když koldokola z vteřin spřádáš
iluzi konců.

Možná by palubou jiné lodě
otřásal hřmot zvonců 
a rodila by záchranné čluny
a jistě miluji tak, 
že pěna u huby oceánu 
vyplavuje vztek mořských pan.

Víc nevymyslím, takhle k ránu.
Cítím tě za zády,
pak v zádech,

nakonec se zvednutou přídí 
letíme jak čepel nože a já učím se 
tu mrtvou vodu polykat,
a kam připluji, tam 
vymočit něco zlata.