Připlouvá. Břehy pevniny planou ve smyčkách, oheň přeskakuje z – na, má charakter nášlapné miny.
Vím já, jestli se zná?
Ale už stalo se, za potlesku vln, že vstupuje na pevninu, aby protoulal pobřeží, aby podstoupil konfrontaci s tuláky, kteří se mu představují nevolností ze svých iniciál.
I ve své kostře je nachází, jsou mu páteří, ona písmena, ti dva plazi, jsou tam! A je i dravec, jen sejmout čepičku, zvednout paži – však nikdo si ho nepodá. Od sokolníka. Od boha odvahy a vzrůstu.
II.
Shrbeni, už zas mlčky. Takto odladěni pohořím, s ním v měřítku jedna ku stu nabírají muži kurz vnitrozemí, též zpovzdálí města na dlaně jako vodu, a pak ji hltají a otravují svým bytím v bezpečné vzdálenosti za hradbami.
Při každém jejich výdechu černota noci hrubne o jeden dílek šílenství kalibrovaného na stupně kamenného schodiště, po kterém ti muži kdysi stoupali,
aby z něj posléze sbíhali s pocitem studu a za řinčení viny obmotávající nohy jak řetězy,
aby až v přístavu se zastavili, až na lodi, a větrem nechali se odvát pryč, tam, kde naděje, že k poutům klíč –
III.
A zas jeden připlouvá. Vždy připlouvá jen jeden, pak společně čekají na dalšího. Že by všichni poztráceli Charóna a podrželi vědomí? Nemyslitelné!
Ale jak píšu. A psací náčiní budiž mi svědkem a rozhoupaná kajuta kolébkou, v které bych však neměl usnout.
IV.
Protože usnout s tváří zabořenou v polštářích tmy, kdy šíje ustrne, je jako stát na konečné, na níž vyhasla tramvaj, jako zvednutý límec k ničemu.
A začnu-li uvažovat, že ta žena vedle mne představuje toliko škrabošku tuhé zimy vzlínající z mého středu, že mi v rozkroku chrastí hnízdo z nalámaných větví a jediný z opeřenců, který tu v té slotě proletěl, byl můj okřídlený plivanec coby příspěvek do stejně zabarvených mraků,
začnu-li se tu celý takto zpodobňovat v praku,
jednou se stane, že sliny natáhnou příchuť olova a ztěžknou, a rovněž stane se, že tramvaj konečně nažhaví a já v ní cestou polykat budu muset své stíny.
Měl zářit, přední vůz, měl ampéry bzučet a komicky mnou kymácet, ale když vás bude míjet teď a na mysl přijde mávat: rakev Dvaadvacet, dík.
V.
Všímáte si? Ta věčná nedokonavost sloves!
Štve tak, že snad lze omluvit, když cokoli v nevoli rozflákám, přestože marně; plnost života jeví se v tvaru přesýpacích hodin
a kdoví, co ještě se žádá, abychom natahali, a kam: na prezentace v PowerPointu, pod sebe, do rodin.
VI.
A z toho všeho nespím. Cítím tě za zády, byť promlouváš z dáli, když koldokola z vteřin spřádáš iluzi konců.
Možná by palubou jiné lodě otřásal hřmot zvonců a rodila by záchranné čluny a jistě miluji tak, že pěna u huby oceánu vyplavuje vztek mořských panen.
Víc nevymyslím, takhle k ránu. Cítím tě za zády, pak v zádech, nakonec se zvednutou přídí letíme jak čepel nože a já učím se tu mrtvou vodu polykat,