POD VLAJKOU BOHA VIRAKOČI



I.


Připlouvá.
Břehy pevniny planou ve smyčkách,
oheň přeskakuje z – na,
má charakter nášlapné miny.


Vím já, jestli se zná?


Ale už stalo se, za potlesku vln,
že vstupuje na pevninu,
aby protoulal pobřeží,
aby podstoupil konfrontaci s tuláky,
kteří se mu představují nevolností
ze svých iniciál.


I ve své kostře je nachází,
jsou mu páteří, ona písmena,
ti dva plazi, jsou tam!
A je i dravec, jen sejmout čepičku,
zvednout paži –
však nikdo si ho nepodá.
Od sokolníka.
Od boha odvahy a vzrůstu.


II.


Shrbeni, už zas mlčky.
Takto odladěni pohořím,
s ním v měřítku jedna ku stu
nabírají muži kurz vnitrozemí,
též zpovzdálí města na dlaně
jako vodu, a pak ji hltají
a otravují svým bytím
v bezpečné vzdálenosti za hradbami.


Při každém jejich výdechu
černota noci hrubne
o jeden dílek šílenství kalibrovaného
na stupně kamenného schodiště,
po kterém ti muži kdysi stoupali,


aby z něj posléze sbíhali
s pocitem studu a za řinčení viny
obmotávající nohy jak řetězy,


aby až v přístavu se zastavili,
až na lodi,
a větrem nechali se odvát pryč,
tam, kde naděje, že k poutům klíč –


III.


A zas jeden připlouvá.
Vždy připlouvá jen jeden,
pak společně čekají na dalšího.
Že by všichni poztráceli Charóna
a podrželi vědomí? Nemyslitelné!


Ale jak píšu.
A psací náčiní budiž mi svědkem
a rozhoupaná kajuta kolébkou,
v které bych však neměl usnout.


IV.


Protože usnout
s tváří zabořenou v polštářích tmy,
kdy šíje ustrne, je jako stát
na konečné, na níž vyhasla tramvaj,
jako zvednutý límec k ničemu.


A začnu-li uvažovat,
že ta žena vedle mne představuje
toliko škrabošku tuhé zimy
vzlínající z mého středu,
že mi v rozkroku chrastí
hnízdo z nalámaných větví
a jediný z opeřenců,
který tu v té slotě proletěl,
byl můj okřídlený plivanec
coby příspěvek
do stejně zabarvených mraků,


začnu-li se tu celý
takto zpodobňovat v praku,


jednou se stane,
že sliny natáhnou příchuť olova
a ztěžknou, a rovněž stane se,
že tramvaj konečně nažhaví
a já v ní cestou polykat budu muset
své stíny.


Měl zářit, přední vůz,
měl ampéry bzučet
a komicky mnou kymácet,
ale když vás bude míjet teď
a na mysl přijde mávat:
rakev Dvaadvacet, dík.


V.


Všímáte si?
Ta věčná nedokonavost sloves!


Štve tak, že snad lze omluvit,
když cokoli v nevoli rozflákám,
přestože marně; plnost života jeví se
v tvaru přesýpacích hodin


a kdoví, co ještě se žádá,
abychom natahali, a kam:
na prezentace v PowerPointu,
pod sebe, do rodin.


VI.


A z toho všeho nespím.
Cítím tě za zády,
byť promlouváš z dáli,
když koldokola z vteřin spřádáš
iluzi konců.


Možná by palubou jiné lodě
otřásal hřmot zvonců
a rodila by záchranné čluny
a jistě miluji tak,
že pěna u huby oceánu
vyplavuje vztek mořských panen.


Víc nevymyslím, takhle k ránu.
Cítím tě za zády, pak v zádech,
nakonec se zvednutou přídí
letíme jak čepel nože
a já učím se tu mrtvou vodu polykat,


a kam připluji, tam vymočit něco zlata.









P189 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!