Rád bych mír do dlaní. A když je promnu, aby voněly kořením vší lásky.
Cítíš tu pravdu? Ruka, jíž se chytáš, už není tvého milence. Jak zvíře v ní větřím hmaty neřádu, uchem stopuji, čím tepe, je hrobem, z něhož odebírám věnce, a krev volá krev, prsty k sobě lepí.
Ještě bych mohl vše zasypat nějakým milosrdným podobenstvím, například o nálezu staré lahve červeného, které je hřích otevřít, uhladit veršem rafinované sebelítosti, zhasnout a usnout.
To všechno bych mohl, kdybych už nebyl na střepy. A v tísni, jak tu bosa našlapuješ, jak lámu tvé světlo, když se svlékáš, jak celý řežu, tak celý svinuji se v pěst
a v duchu prosím anděly, ať změní se v psy, kteří lačně zuby zatnou do lidských kostí vyrvaných z hlubin matky Země, a při defilé těch relikvií ať asistuje déšť.
Nebude ani dlouhý. Do plechové střechy předrmolí výčet jmen, před posledním ale zmlkne, protože mu skočím do řeči:
Rád bych mír do dlaní. A když je promnu, aby voněly kořením vší lásky.