PÍSEŇ O CESTĚ ZA RŮŽEMI



I.


Na mě, hvězdy, mrkáte, že?
Zamávat nemohu, svázaného vleže
vezou mě na smetiště života,


ale já chtěl po svých,
postupně odhazovat,
co léty jsem nabral,
dokud úložný prostor hlavy
nezalije prázdnota,


dokud nezmizí
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
cestovními pasy a čipy.


II.


Na mě, hvězdy, voláte, že?
Nemohu za vámi, nedržím otěže,
vezou mě na smetiště života,


míjíme zákony, ústavy,
rozkvílená policejní auta,
navýsost neuzemněni, zeď nezeď
prolétáme pod stropy Evropy


a já myslím na všechny ženy,
které jsem musel nemít,
které právě naznak usínají v postelích,
jak nabývají pocitu,
že na čelo jim cosi kape,
jak začínají nesnášet horkou kávu


a bytostně žízní po frappé,
po dotecích ledových prstů
vyvolávajících
slastnou mrazivou výtoč
jakožto další, souběžnou menstruaci


neutralizující
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
očkovacími průkazy a čipy.


III.


Po mě, hvězdy, pátráte, že?
Nemávám, do zápěstí provaz řeže,
vezou mě na smetiště života,


a čím rychleji,
tím jasněji rozpomínám se
na další ruce v porodnici,
které nikdo na sále tenkrát nepostřehl,
vidím se ječící, cítím svou nevoli,
tu bolest z cejchu magnetickými póly,
předání do náruče matce Zemi,


a víc psát nechce se mi.
O sobě, o životě, o slunci v něm.
Otáčel jsem se tu jak buřt nad ohněm,
upalovaný ve výhni samoty,
a co skapalo, ani pes neslízal.


Snad větří
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
objektivy kamer a čipy.


IV.


Pro mě, hvězdy, padáte, že?
Ano, mohl bych si přát, jistěže,
ale vezou mě na smetiště života,


kdysi jsem si přál rozumět růžím,
miloval je, zdravil: Má úcta, dámy,


leč žádná z těch krásek
se ani nepředstavila.
Zaměstnány zděšením
nad rozmáčenou hlínou,
s vykasanou zelenou balerínou
žily jen svými kudykamy,
samé vonné achich a heč –


Chtěl jsem příliš?
Mám-li jiným dávat květiny,
aby si nejprve květiny daly mne?


Ale ten
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
antidepresivy a čipy.










P127 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!