PATERO SKIC PODZIMNÍCH



I.


Svůj příděl tmy
položila na spadané listí
a já, kdybych vlastnil pistoli,
udělám to samé –


položím ji na stůl,
očima se vpiju do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty
a tímto dojemně bezbranným gestem
novorozeněte rozloučím se
se všemi, jež bych měl chránit:


se ženou, s dcerou, se synem.


Žena mě sjede pohledem
a ve vteřině načte mé rozpoložení,
děti se pokusí naskenovat svoji matku,
ale zaseknou se v půli,
neboť v abecedě života narazí
na znaky, jež jeví se zatím cizí.


II.


Svůj příděl tmy
položila na spadané listí,
vznesla se nad mraky,
za chvíli definitivně zmizí.


Leč jakási posvátná,
až kataklyzmatická animalita
toho okamžiku je natolik vzrušující,
že tucet mužů v blízkém okolí
přepadá touha masturbovat,


těžištěm svého napůl obnaženého bytí
však zůstávají vzadu v hlavě,
ještě před pocitem úlevy,
tam, kde slastí program
teprve se kóduje.


A já, kdybych měl kalhoty dole,
udělám to samé – zapnu se,
očima se vpiju do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty
a tímto dojemně bezbranným gestem
novorozeněte rozloučím se se všemi,
jež jsem miloval a zplodil:


se ženou, s dcerou, se synem.


III.


S megafonem na uchu, jaká jsem svině,
s oparem mlhy na přesvědčení,
že ta ze sádry omlácená socha
ve ztrouchnivělé vitríně
je stále skutečnost –


tak vbíháme do lesa
a stopujeme onen strom,
brodíme se tou zahnívající slotou
a jsme dva a máme dost:
první flirtuje se svatým obrázkem,
druhý nad ním větev láme
a o slunce s ní škrtá,
aby sebezpyt zažehl.


Sluho!, dupne si mysl: Ještě, a víc!


Dobře, k službám,
tedy druhý ať houpe se na kříži,
vinen tím,
že z panen dělal pouhé Marie,
ovšem ten první si neporučí
a stejně pod sukně nahlíží –


– Stačí? Vždyť jsem tu jen já sám!


IV.


Couvaje z bitevního pole ambic
vzdaluji se pravděpodobnosti,
že mě hlava zabije,
nasávám vůně všech jejích zbraní,
nasávám ten olej, jímž jsou napuštěny,
a proto mé slzy tak lehce nesetřete.


Neříkám, že tahle umaštěná sebelítost
na promenádě romantickým
podzimem je nejlepší vizitkou básníka,
ale nějak se tu odzbrojit musím,
musím ten svůj příděl tmy
na spadané listí položit,
aby jej přikryl první sníh.


V.


Něco pozoruje, že roztál v dlani.
A jak se oči pokoušejí vpít
do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty.


Jak tohle dojemně bezbranné gesto
novorozeněte bez lítosti zabíjí
všechny zárodky příštích slov
krom jediného: být










P100 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!