Přemnoha jazyky hovoří, ale že by jimi vládl, to ne.
Tone v nich, též v očích žen, leč polibku se nedočká – ženy žádají toliko horké srdce natlakované do konečků prstů, samy si ho v dotecích přefiltrují na růžové víno ladící se stydkými pysky, co on však nabízí, je jakási ohnivá voda napřímo, a bude-li něžný méně, pak už jen ryzí plameny.
A jimi tě strhává pod sebe, přemnoha jazyky hovoří,
hovoří do tvé hlavy zaklíněné mezi lokty hledače studeného Pramene, jehož samo tělo je prutem v rukou Savoého, ještě mistrnějšího proutkaře –
II.
Nechte ji být. Jste k smíchu. Cožpak se vaše sopky dají utopit? Kde páteř mívala míchu, vzlíná sedm probořených pekel a žárem sedmitlamé saně vypálí se možná tak sliny z vašich tužeb, leč nikoli hniloba,
jste směšní, oba, jak rozleptáváte její klín, neboť i když se vám k ránu otevře, tamější rosa ihned prchne k Vycházejícímu, zůstanou pouhé kopie slunce, jimiž jste obložili polonahou.
A přestanu-li v této vteřině psát, jestli si neodpustím způsoby, jimiž se mstí malé děti,
stanou se těmi kopiemi papíry formátu A4 potřísněné krví a slzami, a ty rozcupujte, nacpěte si je do úst, je přeci přemnoho jazyků, jimiž vy dva hovoříte,
jedním z nich verše jistě načtěte, jedním z nich se sami upálíte, a ty, nepokořená, jen na bok se otočíš a ožehnutá torza dorazíš hrotem psacího náčiní, které obětuji –
Avšak budu-li pokračovat, jestli si neodpustím způsoby, jimiž malé děti slídí,
pak ze vzorníku vzdechů nad sebou načteš rok 1982, který byl pro jedno dítě samá ruka, samá noha, kdy zakoplo a naštíplo si hlavu kameninovou mísou plnou chlapeckých horeček
a kdy Savoé zařídil, že se v domě ta věc vůbec zjevila, že udeřila, aby od té doby malý přemnoha jazyky hovořil, a přesto se nenacházel,
aby tavila se zrcadla při každém pokusu upřít na sebe oči –
III.
Až dnes. Dívá se na sebe do řeky, zda po pětatřiceti letech něco přetlumočí,
šla s ním žena, nechtěla ho, pustil ji, je s ním i Savoé, nechce ho, pouští ho,
jenže o to pevněji sevřu já v ruce plnicí pero, stejně mi nikdo neuvěří, že ten muž sedí na břehu a začíná si družně povídat s ptáky, kteří nad ním krouží a mávajíce křídly, rozmazávají každý náznak tečky, deklarující konečnost básně –
P142 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)