Považuje horečku za fatu morganu ráje, miluje ji. Tančívá s ním, vysoká a nádherná, jako Anna odnaproti, na kterou si často myslel, a?
Chtěl její šaty – má je, zpocené dlaně zapřené o vlnící se boky načítají jemnou strukturu látky, o níž ví všechno, v jakési náhlé vlně jasnovidnosti popsal by i tkací stroj a z vlny příze.
A to je vše, dál nebude nic.
Ono se to lehce básní, ale když v nulté míze tolikrát předávkované oči chemií erotiky vypovědí službu, když se nad třiatřiceti kily živé váhy skloní sám Savoé a s citem, tak, aby nestrhl si závit neštovic, do každého tělesného otvoru našroubuje roubík infikované tmy,
kdo má na co ještě sílu?
Považuje horečku za fatu morganu ráje, miluje ji. Nechce-li on sám, matčin polibek na čelo nic nevysaje, vykašlal slova spi a synu.
Má svou Agnes a má i jiné hračky: palcem a ukazovákem vtahuje nesmrtelnost vojáčka z cínu.
P164 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)