ODPUSŤ

I.

Už není, ale byl v ní.
Přesto pořád, stále ještě
vzduch a vzduch smilní,
aby zrodila se
aspoň jedna krůpěj deště,

jež poslouží jako tečka,
která té dívce přejede po skráni
jako duchaplná, záchranná
mentální léčka pro příště,
až se mu zas neubrání.

II.

Stačí však tlesknout, aby mraky táhly,
a žádné příště nebude.
Bude stav změny, tak rázný a náhlý,
že za liché přidá dvě sudé,

a bude, nenávidíc takové chlapy,
že dívka oblékne se na etapy
a v bolavých přestávkách odevzdaně
sobě vstříc pošle si dlaně

a bouřlivými ovacemi
obhájí vstup jiné početnice duality,
v níž oko za oko a k tomu i zub,
kdy ona žije dál,
až když on končí ubitý.

III.

Zákonem starším, než byl ten starý,
krvácí jí z nosu.
Láry fáry,
na to vody, lesy, stráně i hejno kosů.

P 272 | Raduje se bez příčiny (2021–)

předchozí | další