Holení sklobetonem nad každou břitvu! Všude, kam dohlédnu, rituálně napařené tváře. Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.
To proto, že válka je v těch chlapcích uvnitř. A rapují-li na místě, kde popravili sedmadvacet českých pánů, tím hůře: zůstanou tu vytříděni, bokem u orloje, a budou nalámáni zvěrokruhem.
Pak turisté taxíkem do hotelů a oni nohama napřed, do Hlavova ústavu na pitvu.
Ďábel naloží se do lihu, v němž plavu už já a mně podobní, kteří se posléze propijí k šílenství, či zemřou svatí, vyjde to na stejno, Praha zůstane opět sama, pro svět vyřízená, odbyta do gesta, hloupá slepice, jež nezvládla vír velkoměsta.
Chce však nové syny, je matkou. Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon. – Kohoute, mohu? – Ale beze všeho!, nato on,
a tak jí to odkokrhal a ona jala se vyzobávat zbytky zlacení z mříží starých paláců, aby vejce bylo jak od Fabergého.
Nebylo. A co teď slyšíš, neline se z věží. Až sem zvoní okna budovy City Empiria, po níž zvenčí preludují ostré drápy draka, až sem voní směs vody po holení a potu mladého muže v kanceláři, který tře si obličej.
Jemně. Má pocit, že se znovu narodil. Úplně se laská s pletí kruhovými pohyby, leč nepotkává se s žádným známým souhvězdím.
P141 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)