ODCIZENI PRAZE



Holení sklobetonem
nad každou břitvu!
Všude, kam dohlédnu,
rituálně napařené tváře.
Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.


To proto, že válka
je v těch chlapcích uvnitř.
A rapují-li na místě, kde popravili
sedmadvacet českých pánů,
tím hůře: zůstanou tu vytříděni,
bokem u orloje,
a budou nalámáni zvěrokruhem.


Pak turisté taxíkem do hotelů
a oni nohama napřed,
do Hlavova ústavu na pitvu.


Ďábel naloží se do lihu,
v němž plavu už já a mně podobní,
kteří se posléze propijí k šílenství,
či zemřou svatí,
vyjde to na stejno,
Praha zůstane opět sama,
pro svět vyřízená, odbyta do gesta,
hloupá slepice, jež nezvládla
vír velkoměsta.


Chce však nové syny, je matkou.
Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon.
– Kohoute, mohu?
– Ale beze všeho!, nato on,


a tak jí to odkokrhal
a ona jala se vyzobávat
zbytky zlacení z mříží starých paláců,
aby vejce bylo jak od Fabergého.


Nebylo.
A co teď slyšíš, neline se z věží.
Až sem zvoní okna
budovy City Empiria, po níž
zvenčí preludují ostré drápy draka,
až sem voní směs vody po holení
a potu mladého muže v kanceláři,
který tře si obličej.


Jemně. Má pocit, že se znovu narodil.
Úplně se laská s pletí
kruhovými pohyby, leč nepotkává se
s žádným známým souhvězdím.










P141 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!