Odcizeni Praze

Holení sklobetonem
nad každou břitvu!

Všude, kam dohlédnu, rituálně napařené tváře.
Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.

To proto, že válka je v těch chlapcích uvnitř.
A rapují-li na místě,
kde popravili sedmadvacet českých pánů,
tím hůře: Zůstanou tu vytříděni, bokem u orloje,
a budou nalámáni zvěrokruhem.

Pak turisté taxíkem do hotelů
a oni nohama napřed,
do Hlavova ústavu na pitvu.

Ďábel naloží se do lihu,
v němž plavu už já a mně podobní,
kteří se posléze propijí k šílenství, či zemřou svatí,
vyjde to na stejno:

Praha zůstane znovu sama,
pro svět vyřízená, odbyta do gesta,
hloupá slepice, jež nezvládla vír velkoměsta.

Chce však nové syny, je matkou.
Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon.

- Kohoute, mohu?
- Ale beze všeho!, nato on,

a tak jí to odkokrhal a ona jala se vyzobávat
zbytky zlacení z mříží starých paláců,
aby vejce bylo jak od Fabergého.

Nebylo.
A co teď slyšíš, neline se z věží.
Až sem zvoní okna budovy City Empiria,
po níž zvenčí preludují ostré drápy draka, až sem
voní směs vody po holení a potu
mladého muže v kanceláři,
který tře si obličej.

Jemně. Má pocit, že se znovu narodil.
Úplně se laská s pletí kruhovými pohyby,
leč nepotkává se s žádným známým souhvězdím.