Noční třešně, dostávám jich plnou mísu.
A kosa do plic, který co minutu
svírá se v křeči hladem.
Říkám mu: Vypustil bych tě, ale nevím,
jestli jsi můj přítel.

Opakuji se. Mnohokrát. Bych i zakřičel,
že přiškrcení mají právo prvního rána,
ale dcera odrostla
a svůj díl polibků táta už dostal,

a já nemohu krást její čas,
když ona sama teď křísí v sobě ženu
před zrcadlem v koupelně,
když její dech ostře čpí třešňovým likérem
vypáleným na odvrácené straně jara,

a já nemohu než z dáli posnídat cvaknutí vypínače,
jehož zvuk mě přesvědčuje, abych nepochyboval
o dokonalém zabezpečení před úrazem s následkem smrti.
Říkám mu: Uvěřil bych ti, ale nevím,
jestli jsi můj přítel.

Tati, zamkneš za mnou?, ptá se Agáta při odchodu.
Co říct jiného, než - Jasně, zlato...