chová se ta žena po mém boku, když cestou ulicemi nabírá hrsti zrn a plev, aby je následně přebrala tak, že v lány velkoměstské agrese sázím květ všehomíra.
Už dlouho se nestalo, že bych si vyšel bez komplice, až teď.
II.
Koupím ten kýč, jak vracím se domů, že pes začne radostí štěkat, zašumí koruny stromů, že se spolu usadíme na prohřátý práh
a v klíně mi kotě zavrní.
A koupím, žes neodešla, a je mi jedno, kolik stojí vlasy na polštáři, když místo nich tu jak plevel samota vzešla, když ani nevím, proč vlámal jsem se do Smíchova
a jsem jak na trní.
III.
Začaly se nahazovat udice: feťáci konzumu nacupitali za dávkou do nákupního centra, jiní se zůstali válet venku se zády nalepenými na skleněnou masu jako by se s ní chtěli přetlačovat, kdo bude hrát prim na jevišti téhle čtvrti, jestli nevypadnou z role a neotočí hlavu za novým jaguárem, který se tudy sice plíží krokem, zato identitu rozmetává rychlostí světla.
Torza duší padají až za řeku na lavičky u podskalské celnice.
Ještě tu chvíli zůstanu: holku, co dře u kasy za dvacku měsíčně a smí na záchod jednou za hodinu, právě pozval nějaký kluk na panáka pod umělou palmu zapíchnutou ve štěrkové drti.
IV.
A ten vzlyk z plných plic, který se tříští o plech první noční tramvaje, to vyzvracené zlo už nemá sílu škodit.
Teď si utře ústa do ubrousku a zítra za pokladnou bude dělat, jakože nic.
Už také pojedu.
V.
A prodám ten kýč, jak se bydlí, a když trní, tak klidně i koruna z prochcaného keře, ano, král je nahý, zhulený trůní na židli, pak druhou zatarasí dveře – a naštěstí dřív usne.
Zachumlaný do masa, krve a kůže, zhroucený do zimy těla, v níž si matně uvědomí ještě jedno, jež křídla mít může, pár metrů by snad doletěla?
VI.
Ne? Tak aspoň dýchej.
Dýchej, možná ožije výheň a kladivem srdce svého ukuješ sluneční podkovy, jen lež a čekej kopyta ohnivých jezdců, až zaplatí ti ránou do hlavy, jež do pohledu jiskry vžene,
a ten jak ostré náboje, prolétaje tvými budoucnostmi, počne spalovat vše, co nebudeš nikdy umět zabít slovy. Až nezůstane kámen na kameni.
Až celá Výtoň ti začne podivně svítit do očí a ty se špínou za nehty a s něčím v zubech, co nejde ven, tolikrát sebou švihneš o zem a tolikrát se zvedneš, dokud ten chodník nezmizí, dokud nepoletíš.
Sám, bez andělů v zádech, bez holubic míru na rameni.