Neumí to jinak



Slunce dívej, on tě pozdravil.
Vrazil do hlíny, upekl nadivoko
pekáč zběhů svých,
dívej slunce, hoď oko
na prolhanosti vyškvařený klíh,


jak ten muž celý tu
lepí se k židli nabyvší
charakter tvých vidlí
a do už beztak tlustých střev
tloustne nabodaný strachem.


Ale všechno přejde.
Přejdou slunce, výčitky,
co černých koček se týče,
s dolámaným odpružením
na tlapkách, přemluví svou nohu,
aby ještě zametla je přes cestu,
než i ta rozpadne se v prach,
a bude.


Bude pak jako chodit
po láskách žen,
aby ten prach v dynamit.
Bude sám mrzákem
na všechny čtyři,
pouhým vědomím,
které v Kristu chtělo se vybít,
ale zůstane v telefonech
na nabíječkách,
v objetí smajlíků tuny esemesek,
zůstane při zemi ve výšce od
hřbitovních mramorových desek
do omyvatelných přebalovacích
pultů v nákupních centrech.


Na celé této úrovni
velmi silný provoz,
nelétá v něm hmyz,
vyhýbají se mu střely,
v Google mapách také nic.


Slunce dívej, kdo tě zdraví,
leč ruku nepodá:
ten stále ještě mrzák
na všechny čtyři svou lajnu jede si,
ve spodních vzdušných proudech
ložnic hodlá vypalovat
měkké vlhké běsy,
zahrady v klínech zakládat.


Zvláštní, jak šeřík, pivoňka, tulipán
voní vkleče. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!