NEUMÍ TO JINAK



Slunce dívej, on tě pozdravil.
Vrazil do hlíny,
upekl nadivoko pekáč zběhů svých,
dívej slunce, hoď oko
na prolhanosti vyškvařený klíh,


jak ten muž celý tu
lepí se k židli
nabyvší charakter tvých vidlí
a do už beztak tlustých střev
tloustne nabodaný strachem.


Ale všechno přejde.
Přejdou slunce, výčitky,
co černých koček se týče,
s dolámaným odpružením na tlapkách,
přemluví svou nohu,
aby ještě zametla je přes cestu,
než i ta rozpadne se v prach, a bude.


Bude pak jako chodit po láskách žen,
aby ten prach v dynamit.
Bude sám mrzákem na všechny čtyři,
pouhým vědomím,
které v Kristu chtělo se vybít,
ale zůstane v telefonech
na nabíječkách,
v objetí smajlíků tuny esemesek,
zůstane při zemi ve výšce
od hřbitovních mramorových desek
do omyvatelných přebalovacích pultů
v nákupních centrech.


Na celé této úrovni velmi silný provoz,
nelétá v něm hmyz,
vyhýbají se mu střely,
v Google mapách také nic.


Slunce dívej, kdo tě zdraví,
leč ruku nepodá:
ten stále ještě mrzák na všechny čtyři
svou lajnu jede si, ve spodních
vzdušných proudech ložnic
hodlá vypalovat měkké vlhké běsy,
zahrady v klínech zakládat.


Zvláštní, jak šeřík, pivoňka, tulipán
voní vkleče.










P 301 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!