Slunce dívej, on tě pozdravil. Vrazil do hlíny, upekl nadivoko pekáč zběhů svých, dívej slunce, hoď oko na prolhanosti vyškvařený klíh,
jak ten muž celý tu lepí se k židli nabyvší charakter tvých vidlí a do už beztak tlustých střev tloustne nabodaný strachem.
Ale všechno přejde. Přejdou slunce, výčitky, co černých koček se týče, s dolámaným odpružením na tlapkách, přemluví svou nohu, aby ještě zametla je přes cestu, než i ta rozpadne se v prach, a bude.
Bude pak jako chodit po láskách žen, aby ten prach v dynamit. Bude sám mrzákem na všechny čtyři, pouhým vědomím, které v Kristu chtělo se vybít, ale zůstane v telefonech na nabíječkách, v objetí smajlíků tuny esemesek, zůstane při zemi ve výšce od hřbitovních mramorových desek do omyvatelných přebalovacích pultů v nákupních centrech.
Na celé této úrovni velmi silný provoz, nelétá v něm hmyz, vyhýbají se mu střely, v Google mapách také nic.
Slunce dívej, kdo tě zdraví, leč ruku nepodá: ten stále ještě mrzák na všechny čtyři svou lajnu jede si, ve spodních vzdušných proudech ložnic hodlá vypalovat měkké vlhké běsy, zahrady v klínech zakládat.
Zvláštní, jak šeřík, pivoňka, tulipán voní vkleče.
