NĚKDE TĚ TU MÁM



Viz, jak můry sají z lamp.
Jak světlem obtěžkány
kontury zjevení rýsují,
černou nesečenou trávu,
v níž vykoupu všech deset prstů,


protože toto byly tvé vlasy.


Protože jen takto, čistýma rukama,
mohu si hrábnout do zad
a vyjmout souběžnou páteř,
v obratlích zahnízděného hada,
jehož vypustit hodlám,
aby zkypřil tmu, která bez tebe
je mi vytěženou hlušinou,


aby lehká byla zem, do níž tě vábím,


a viz, jak můry sají z lamp,
každá jak dítě, ano, i naše bude takové,
si nechci udělat hrob s jinou. 










P316 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!