NÁVŠTĚVA



Čeká venku.
Je zatím příliš studené ráno,
aby vtančil valčíkově pokosený
triádou vonících dob,
je příliš studené ráno a dům zaplněný
tak studenými bytostmi,
že nepřipadá v úvahu žádné hop,
toliko snad rekviem.


Čeká venku.
Slunce už jehlami šije,
a které sám neposnídá,
těmi smýká o omítku,
aby řádně naostřené
tu všechno, všecičko rozpíchaly
požehnaným morfiem.


Až tu vrzne krov,
tam džbán pukne na kůlu plotu.


Čeká venku,
jestli se na prahu domu zjeví tací,
u nichž by se krve nedořezal,
a natahuje ruce s jakousi
grafickou kartou plnou krás života,
pověřený vrazit ji do jejich stínů,


kamkoli, kde sálá
mrazivá opuštěnost prázdného slotu.


Čeká venku, lidé jsou uvnitř.
Uvnitř v příbytcích, uvnitř na ulicích,
uvnitř, přestože na oběžných drahách,
kam vynesl je zážeh kerosinu. 










P 274 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!