Čeká venku. Je zatím příliš studené ráno, aby vtančil valčíkově pokosený triádou vonících dob, je příliš studené ráno a dům zaplněný tak studenými bytostmi, že nepřipadá v úvahu žádné hop, toliko snad rekviem.
Čeká venku. Slunce už jehlami šije, a které sám neposnídá, těmi smýká o omítku, aby řádně naostřené tu všechno, všecičko rozpíchaly požehnaným morfiem.
Až tu vrzne krov, tam džbán pukne na kůlu plotu.
Čeká venku, jestli se na prahu domu zjeví tací, u nichž by se krve nedořezal, a natahuje ruce s jakousi grafickou kartou plnou krás života, pověřený vrazit ji do jejich stínů,
kamkoli, kde sálá mrazivá opuštěnost prázdného slotu.
Čeká venku, lidé jsou uvnitř. Uvnitř v příbytcích, uvnitř na ulicích, uvnitř, přestože na oběžných drahách, kam vynesl je zážeh kerosinu.
