NA VIDĚNOU



Bylo toho moc.
Utekl jsem do postelí a vida,
v nich už tma, jež předchází noc.


Jak chceš, dodám,
jako by se mě na něco ptala.
Jako bych měl možnost se nevyválet.


Navlékám tedy rukavice zmaru,
na každý prst, k předloktí.
Budu-li až sem rozvoněn,
teprve pak asi předvedu
ten správný sebezáchovný kabaret,


například kankán pohybem
prostředníčku předvedu,
jindy levnou lascivitu, nyní naději,
která by měla umírat poslední,
a vlastně by na její skon
vůbec neměla přijít řada,
neboť já jsem tu zhášen,
já se mám poručit,


protože je toho moc.
Utekl jsem do postelí
a v nich už tma, jež předchází noc,


jak chceš, dodá,
jako bych se jí na něco ptal.


Neptal. Přiznávám jen dva trhance
kosmického ticha: z hrdla,
obepínaného korály zásvětní rosy,
a bědy fotek z dětství, když cosi
je kroutí podél jejich příčné osy.


Není otázka, kde a jaký hrob,
ale kdo tu o mně smlouvá,
nejsem si jistý,
že bych psal tak vysokou poezii,
aby hvězdy sáhly
pro slova k mé obhajobě.
Jestli mým nebem není strop.









P 288 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!