NA ŠANCÍCH



To si tak v létě
krajinu dětství přecházím mlčením
a vida: na úplném chvostu srpna
vzchopila se zmije,
jíž ani soumrak nepobral.


Se vzňal, s ním slámy stoh.
Též z monády
dvou do sebe zaštěknutých psů
zbyl jen otisk osmi noh,
po nichž kdosi skáče panáka.


Jdu blíž, kam dým až dovolí.
Dítě to je. Špinavé a polonahé,
plané a zlé tak,
že vystřeluje mi hruď reflexem raka.


Může, prosím, nějaká žena
vyběhnout do polí
a ukazovat, když couvám?


Matku sem nedostanu,
je stará, nemůže na nohy,
ostatně, už dávno vysál jsem z ní
všechno mléko, jež synům v krvi
ředí rtuť, aby krajinu dětství
mohli přejít mlčením.


Vím. Nepřijdete, sám si musím poradit.
Vyladit záda na šimravé čekanky
a tu, z které zamrazí,
poslepu s vděkem vískat.


Úplně mi hoří ruka,
když místo čupřiny modrého kvítí
chomáče stébel metající
rozohněné kozelce,


když toho kluka,
který pod prsty se vlísal,
když hladím mu hlavu a nepřestanu,
dokud nepromnu zas vlasy,
živé, jemné, voňavé vlasy. 










P138 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!