To si tak v létě krajinu dětství přecházím mlčením a vida: na úplném chvostu srpna vzchopila se zmije, jíž ani soumrak nepobral.
Se vzňal, s ním slámy stoh. Též z monády dvou do sebe zaštěknutých psů zbyl jen otisk osmi noh, po nichž kdosi skáče panáka.
Jdu blíž, kam dým až dovolí. Dítě to je. Špinavé a polonahé, plané a zlé tak, že vystřeluje mi hruď reflexem raka.
Může, prosím, nějaká žena vyběhnout do polí a ukazovat, když couvám?
Matku sem nedostanu, je stará, nemůže na nohy, ostatně, už dávno vysál jsem z ní všechno mléko, jež synům v krvi ředí rtuť, aby krajinu dětství mohli přejít mlčením.
Vím. Nepřijdete, sám si musím poradit. Vyladit záda na šimravé čekanky a tu, z které zamrazí, poslepu s vděkem vískat.
Úplně mi hoří ruka, když místo čupřiny modrého kvítí chomáče stébel metající rozohněné kozelce,
když toho kluka, který pod prsty se vlísal, když hladím mu hlavu a nepřestanu, dokud nepromnu zas vlasy, živé, jemné, voňavé vlasy.
P138 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)