A která svou hloupostí pustí si ho k tělu, přečte si v rozsudku tento přidělený model bytí: samotka a čtyři stěny, o něž rozmetávat budeš kosti,
tak se zde chodí ven, tak to tu chodí, to tak prostě je -
že jeho každá buňka těla pro sebe si jódluje, strašné, děs, a nikdo s tím nic a nikdo s ním nic nenadělá a kdo by snad chtěl, riskuje ránu, křivdu, stres.
Faktem je, že v září našla se jedna, jíž si ten elitní sobec nabral zpod víček a skutečně se s ní procházel: něco citu s botami nazul, něco místo tkaniček, utáhl a jdem.
Nebude rád, ale příště jdu s nimi; i já užiji navigaci hlouposti, jíž jsem zmínil v začátku, mohu mu například okvětními lístky pod nohy vpisovat cosi jako i cesta může být cíl, je-li tou cestou láska,
ale spíše budu přízemnější a zaměřím šachty podzimu, v mé nahotě pětapadesáti roků už se nějaké vybarví,
a celé jejich slavné rande skončí tak, že my dva si budeme navzájem ochutnávat uhlí a velebit tu dívku, jak nám ho ochotně drtí v zubech, ve zdravých silných bílých zubech, a obřadně sype zpátky do klína.
Sama si nedá, nepolkne to. Zas tak hloupá není, aby ghetto.