Nevidím důvod něco chtít, nemám zájem cokoli spravovat, chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt, jak všechno postupně utichá.
Nejpřehledněji je mi v křesle, čelem k vyhaslému krbu. Tam se usadím a k hrudi přivinu to poslední, patrně nástěnné hodiny.
S nimi usnu.
III.
Zdají se mi obrazy, které spolu nesouvisí, a přesto jsou do sebe vsazeny jako dva rámy uchopené jednou rukou, jako strany téhož krajíce.
Vnímám les – není veliký, taková tuctová houština náletových stromů s igelitkami odpadků, která občas vystřelí zajíce,
a je tu i řada domků, jakási ulice na předměstí utopená do šera, vlnící se extrémním horkem, a v ní větší počet lidí, postupně odváděných ve skupinkách pryč.
Teď naše pětice: jdeme po rozteklém asfaltu, podél těkavých vrat, branek a schránek, kolem navinulého štěkotu psů kráčíme svižně jeden za druhým, s tísní v zátylku, jen pod nohy se dívajíce.
A pak rychle probíháme tím lesem. Proč takovým smetištěm, zůstává bez odpovědi, zřejmě proto, že tady každý může vyhodit svého člověka a smrt je zde milosrdná, jen svědí.
- - -
A zdá se, že plodím stromy, a sázím-li, tak syny. Až takový jsem Adam, úplný mistr převleků.
Občas se staví moje zesnulá žena a opatrně mi přes nahé, do krve poškrábané tělo přehodí deku.
IV.
Dnes neřeknu, běž.
Dnes mě přepadla žízeň po životě, ale z té cisterny s nápisem Měsíc nad Petřínem vytéká jen studené světlo, a nikde žádný údržbář, každý sám sobě bůh.
Sprav to nějak, je mi zima, lásko – jsi pro mě jejím synonymem, a dej aspoň vytušit svoji dlaň, do níž vydechovat budu, abych se rozdělal, a třeba pod Vyšehradem chytne stará řeka a v nové vodě blýskne se pstruh, třeba celé tohle město sevřu v pěst a naběhlou žílou proletí oheň
a sežehne všechny Prahy, které kdy byly, jsou a budou lež.
V.
Je otázka, do jakých se nabourám dveří: nalevo klika samolibých, vpravo sebelítostivých, vprostřed klika naivních.
VI.
Vkleče ji opouštím, myšlenku s tíhou dubové komody pod navijákem nebe, který se houpe příliš vysoko.
A vracím strop, kde býval, klížím prázdnou pochvu s mečem, oblevuji dnům zavátým střelným prachem šílenství, že se mi neodejde lehce, že nevidím schody, že neumím zkratku –
Ale už nemám důvod něco chtít, nemám zájem cokoli spravovat, chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt, jak všechno postupně utichá.
Jak ani ty hodiny neodbíjí a jen tak jsou.
Jak místo nich fantasticky tluče srdce té holčičky v okně přes ulici, která právě objímá matku.