MŮJ DŮM TO NENÍ



I.


Žádný dědic.
Černá ovce rodiny.


II.


Nevidím důvod něco chtít,
nemám zájem cokoli spravovat,
chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt,
jak všechno postupně utichá.


Nejpřehledněji je mi v křesle,
čelem k vyhaslému krbu.
Tam se usadím a k hrudi přivinu
to poslední, patrně nástěnné hodiny.


S nimi usnu.


III.


Zdají se mi obrazy,
které spolu nesouvisí,
a přesto jsou do sebe vsazeny
jako dva rámy uchopené jednou rukou,
jako strany téhož krajíce.


Vnímám les – není veliký,
taková tuctová houština
náletových stromů s igelitkami
odpadků, která občas vystřelí zajíce,


a je tu i řada domků,
jakási ulice na předměstí utopená
do šera, vlnící se extrémním horkem,
a v ní větší počet lidí, postupně
odváděných ve skupinkách pryč.


Teď naše pětice: jdeme
po rozteklém asfaltu, podél
těkavých vrat, branek a schránek,
kolem navinulého štěkotu psů kráčíme
svižně jeden za druhým,
s tísní v zátylku,
jen pod nohy se dívajíce.


A pak rychle probíháme tím lesem.
Proč takovým smetištěm,
zůstává bez odpovědi,
zřejmě proto, že tady každý
může vyhodit svého člověka
a smrt je zde milosrdná, jen svědí.


- - -


A zdá se, že plodím stromy,
a sázím-li, tak syny.
Až takový jsem Adam,
úplný mistr převleků.


Občas se staví moje zesnulá žena
a opatrně mi přes nahé, do krve
poškrábané tělo přehodí deku.


IV.


Dnes neřeknu, běž.


Dnes mě přepadla žízeň po životě,
ale z té cisterny s nápisem
Měsíc nad Petřínem
vytéká jen studené světlo,
a nikde žádný údržbář,
každý sám sobě bůh.


Sprav to nějak, je mi zima, lásko –
jsi pro mě jejím synonymem,
a dej aspoň vytušit svoji dlaň,
do níž vydechovat budu,
abych se rozdělal, a třeba
pod Vyšehradem chytne stará řeka
a v nové vodě blýskne se pstruh,
třeba celé tohle město sevřu v pěst
a naběhlou žílou proletí oheň


a sežehne všechny Prahy,
které kdy byly, jsou a budou lež.


V.


Je otázka,
do jakých se nabourám dveří:
nalevo klika samolibých,
vpravo sebelítostivých,
vprostřed klika naivních.


VI.


Vkleče ji opouštím,
myšlenku s tíhou dubové komody
pod navijákem nebe,
který se houpe příliš vysoko.


A vracím strop, kde býval,
klížím prázdnou pochvu s mečem,
oblevuji dnům zavátým
střelným prachem šílenství,
že se mi neodejde lehce, že nevidím
schody, že neumím zkratku –


Ale už nemám důvod něco chtít,
nemám zájem cokoli spravovat,
chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt,
jak všechno postupně utichá.


Jak ani ty hodiny neodbíjí
a jen tak jsou.


Jak místo nich fantasticky tluče
srdce té holčičky v okně přes ulici,
která právě objímá matku.










P75 | Na Slupi 8 (2013–2016) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!