a nechytej mě za ruce, a už vůbec ne v slepých uličkách, vyplývám totiž z noci, doufaje, že ona vyvane a já odkulhám ze zátoky vraků hvězd,
jinaký od západu se sem vkradu, do města, jež středověké brány zbořilo a v novém miléniu nainstalovalo pěst, tu políbím a ta se mi otevře –
Mohu ti číst v dlani, Praho? Můžeš si mě zapsat?
Vyplývám z noci, víš, a řeka mne větří a řeka frajeří, co nevidět dýchne na uzly odbojných racků
a nad city ráno vzplálé je vyrajtuje na epesní viktorku z peří, něco jako konečné řešení otázky, a uvědomím-li se v tom světle, rozhodnut ptát se,
i mě skopne na čtyři a budu řezán bičem té vražedné horkokrásy, dokud se nevychvěji,
dokud neodkývu, že jde v podstatě o to, vytroubit slavíka, naslinit, slavíka vytroubit a ještě na tu trumpetu vyvěsit strhané sukně. Pohoda, jazz, ne asi.
Ráno o ničem, píply do lipového chládku dvě barokní sochy s uraženými obličeji.