MLÝNY



Nikdo v tomhle kraji není tak mladý,
aby ho napadlo samotu zvanou Mlýny
obejít přes humna.
Je mrtvá? Živá? Boží?


V rozvalinách pláňka višně:
když pustíš jí žilou, po pile nevykrvácí,
korunu v mlze ztrácí
a snadnější než zlomit špičku
bylo by vyvrátit ji z kořenů.


Nikdo v tomhle kraji není mladý.
Nebo přeci je?


Tykytak, tak tyky, tykytak,
vodní kolo ožije,
na lopatkách vyplaví se černý rak
a ještě dnes večer
houf pohřebních plaček
odsud vyprovodí rakev na márách.


Zítra jakoby nic,
zítra zas mlýn to své cákyplách
a v náhonu z kroje nářků svléká se ta,
co připomíná mlynářku, ženu,
která místy, kde mají mládenci
hladové oči, otáčí jak kolotoči,


a když jeden zapytluje,
hned tři další nasednou.
Pomalu, ale jistě. 










P96 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!