Plný poklopec a umaštěné legitky, prázdný vzduch a nafouklý žaludek, sladký pach metra a ten kluk nemá klid,
něco řeže, když močí za Májem, něco řeže, když dojídá, a byť to vypadá, že už kouří, místo cigaret si zapaluje otázky.
Tenkrát to byla Praha s glejtem navštíveného města, které dobývaly čtrnáctileté děti,
každé zarputilé, každé požehnané k tichým honům na svého vraha při internátní vycházce od tří do pěti.
Libeň, listopad 1988
Jo a tady holka si včera vzala támhle kluka, rozumět není čemu, jen se dívej, ona je ráda, co právě dělá jeho ruka, tou svou rozlévá fernety a pivo pije z mé,
mívá ten kluk divný sen, jede Prahou v dlooouhém taxíku a kapka štěstí, kterou by rád na klíně, v dešti pod stěračem mizí –
a s výsměchem kutálí se na koleje, aby ten chlap, až se zas úzkostí zleje, aby pod rozjetou tramvají chytal svého vraha, který nehodlá být pouhou vizí
a nedaruje mu jeden jediný podělaný metr jiné cesty než v pět ráno na Palmovku do pracovního blaha.
Černý Most, březen 2007
Stojí tam, kde mrholí. Zírá k zemi, na rozmáčený leták výhodných slev, a protože mu prší už třiadvacátý rok, přesně pozná, jaké tóny voda preluduje: je to C, D a F.
Nikdy ne Gis a H, jsou předem zabité. Ale tuší vraha.