MĚL BY JÍT, ŠUMAŘ



I.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Takže jde, chodí po hřbitovu,
a jak fouká klarinet,
otevírají se hroby a poskytují vhled
skrze nahnilá víka rakví,
na seizmografy uzpůsobené
konečkům jeho prstů, jejich chvění.


Všude tady jsou pochovány
jeho předčasně zesnulé matky,
které jako jediné
mohou rozehřát dětskou tenzi,
když si jako malý hrával,
o zem pinkal míčem,
jen ony mohou vzít jeho ruce
láskyplně do svých,
odejmout ze rtů jazznutý klarinet,
který je mu rýčem.


Sní smích při průrvách,
jež vítr vytáčí v koruně hřbitovní lípy,
že jak cukrovou vatu
ty hlubiny hltá po kusech
a sladkou tresť,
když rošťácky se zakucká,
že vyprskne na tušený živůtek
tušených šatů –


– Maminko?


Jenže není taková noc.
Taková noc není nikdy,
aby člověk sám sobě mohl zalhat
o pnutí vybělených kostí,
živý aby přihnul si lásku
ještě živějších.


II.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Nastává chvíle,
kdy mazlavý šampon smrti
ze slin na klarinetovém plátku
prchá vyživit kořínky vlasů
pod dalším ze smutečních šátků


a kol ramen těch žen
paže jejich synů v rozpacích,
kde obejmout, a jak.


Žen více a více průhlednějších
a vzdálenějších,
synů více a více postižených
mravenčením v prstech
z neuchopitelnosti míčů života
klesajících k zemi, pak ještě níže.


A tam,
v hloubce sta černých paraplat,
hřbitov hřbitovů. Jistě! Snad. 










P 273 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!