Měl by jít, šumař



I.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Takže jde, chodí po hřbitovu,
a jak fouká klarinet, otevírají se
hroby a poskytují vhled skrze
nahnilá víka rakví, na seizmografy
uzpůsobené konečkům jeho prstů,
jejich chvění.


Všude tady jsou pochovány
jeho předčasně zesnulé matky,
které jako jediné mohou rozehřát
dětskou tenzi, když si jako malý
hrával, o zem pinkal míčem,
jen ony mohou vzít jeho ruce
láskyplně do svých,
odejmout ze rtů jazznutý klarinet,
který je mu rýčem.


Sní smích
při temných hlubinách, jež vítr
vytáčí v koruně hřbitovní lípy,
že hltá je po kusech
jak cukrovou vatu, a sladkou tresť,
když rošťácky se zakucká,
že vyprskne na tušený živůtek
tušených šatů –


          – Maminko?


Jenže není taková noc.
Taková noc není nikdy,
aby člověk sám sobě mohl zalhat
o pnutí vybělených kostí, živý aby
přihnul si lásku ještě živějších.


II.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Nastává chvíle,
kdy mazlavý šampon smrti
ze slin na klarinetovém plátku
prchá vyživit kořínky vlasů
pod dalším ze smutečních šátků


a kol ramen těch žen
paže jejich synů v rozpacích,
kde obejmout, a jak.


Žen více a více průhlednějších
a vzdálenějších,
synů více a více postižených
mravenčením v prstech
z neuchopitelnosti míčů života
klesajících k zemi, pak ještě níže.


A tam,
v hloubce sta černých paraplat,
hřbitov hřbitovů. Jistě! Snad. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!