Co ti je do mé podoby, do původu a nepříčetnosti a do mých prstenů co je ti, ujařmovat svedou už jen v mých prstech zkřehlé kosti,
to sem tak někdy andělé na vizitu vletí a ruce mi rentgenují pod silnou dávkou úplňku, vidí až na dřeň, zkoumají onu prázdnotu, jak každá nahá usednuvší žena mi to udělala, totiž jak se po čase zvedla.
Co je ti do mé podoby, do původu a nepříčetnosti. šel bych je všechny odprosit, jenže sám si už nezavážu ani botu,
Den
okno mi nechali. Jedinému z pacientů. Mám výhled na podzimní defilé, jak ve vlakovém kupé jsem tu, vida sklizeň lásek, které panáci nechávají vpíjet do svých slaměných ramen, a jak to majetnicky křupe,
pro mě se promítá, já vím. Tak promiňte, jen si ten svět žaluziemi naporcuji na řádky, a budu zřetelně a nahlas slabikovat: Ty, která se na mě díváš z ulice, co ti je do mé podoby, do původu a nepříčetnosti?
Vejdi, vrazi mé kategorie se líbají tak, že si mě odkrokuješ nabitými rty a já se posadím bokem, očekávaje na spánku závan vlhké formální soustrasti.
Není to směšné, celý život čtete spisy velkých filozofů, ale trefí vás až čistý průstřel čisté lásky, tuctový brak z deníčků sedmnáctek, který si koleduje o titul největší fráze pod sluncem, tedy jestli se dnes vůbec ukáže.
