MÉ POSLEDNÍ



Noc


Co ti je do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti
a do mých prstenů co je ti,
ujařmovat svedou
už jen v mých prstech zkřehlé kosti,


to sem tak někdy andělé na vizitu vletí
a ruce mi rentgenují
pod silnou dávkou úplňku,
vidí až na dřeň,
zkoumají onu prázdnotu,
jak každá nahá usednuvší žena
mi to udělala,
totiž jak se po čase zvedla.


Co je ti do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti,
šel bych je všechny odprosit,
jenže sám si už nezavážu ani botu,


Den


okno mi nechali. Jedinému z pacientů.
Mám výhled na podzimní defilé,
jak ve vlakovém kupé jsem tu,
vida sklizeň lásek,
které panáci nechávají vpíjet
do svých slaměných ramen,
a jak to majetnicky křupe,


pro mě se promítá, já vím.
Tak promiňte, jen si ten svět
žaluziemi naporcuji na řádky,
a budu zřetelně a nahlas slabikovat:


Ty, která se na mě díváš z ulice,
co ti je do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti?


Vejdi, vrazi mé kategorie se líbají tak,
že si mě odkrokuješ nabitými rty
a já se posadím bokem,
očekávaje na spánku
závan vlhké formální soustrasti.


Není to směšné,
celý život čtete spisy velkých filozofů,
ale trefí vás až čistý průstřel čisté lásky,
tuctový brak z deníčků sedmnáctek,
který si koleduje o titul
největší fráze pod sluncem,
tedy jestli se dnes vůbec ukáže. 










P 284 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!