Nenávidět, to uměl.
Pak sáhl na slova,
pojednal z nich kytici,
zaopatřil vůní těžší olova,
odstrčil od břehu v pramici.
Voda kolem, všude.
Všude kolem voda a její marné výboje,
leč déšť ji neposílí, už nebude
dlouho živa, ochabují i zdroje,
a vlastně je až k nevíře,
jak přesvědčivě zahranou bezmocí
disponuje bůh, zatímco něco na papíře
bourá imunitu genia loci,
a on to tady uměl nenávidět.
Jak střihl do slov,
v záhonech neklid,
stejně na provaze hozeném přes krov.
Co vytřese nohavice, nebude hnít.