MALÁ LETNÍ PÍSEŇ



Kdo je ten cizinec před branou Sankt-Petěrburgu? Jeho kůň je slabý, už jej neodveze zpátky. Kdo je ten cizinec a co pohledává v našem městě? Má spálené oči, už nikdy nenajde cestu domů. Ten muž je blázen a jen se směje. Pořád se směje.

I.


Přivedli koně, napekli chléb
i prsten věnovali pro štěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
když ztichlým náměstím


cválal pryč


hledat jméno její v kalendářích,
k zoufalství přivádět malíře,
neboť Ona prý světlem září
až k nevíře,


jak letního jitra kýč,


tak v horečkách projíždí alejí,
jež nemá konce, a stírá si pot
a ti, co se slitují, vodku nalejí
a namísto města ukáže mu górod


jakýsi Jerochim a Ivanič


a za bílých nocí modlí se za požár,
jak žhář vzývá plameny
a z jejich siločar,
z těch, jež peklem neotráveny,


ková k srdci té dívky klíč –


II.


Na kamenech zmije se hřejí,
kůň nechce dál,
váhá i jezdec; však další vodku nalejí
a prapodivný chorál


znovu rozezní se v uších,


milenko v spáncích mých
i ty, bože, jste tu oba,
proč se mi zdá, že nevítá mě smích,
leč výsměch, hněv, zloba,


vždyť širší mají tu duši,


proč slýchám: Zmiz! Tvůj vhled
spaluje, už brodíme se v popelu,
nejsi však Fénix, pohřbí tě led,
zmiz, než mráz švihem skalpelu


tebe i léto zruší –


III.


Děkuji předem, mosty,
že mi naznačíte, že zvednete se,
kde čekat slunce, kde vatru msty,
ať vím, kam smím, na jaké adrese


pravý, člověku utajený Východ,


polibek sladší čokoládových kohoutů,
kteří, co naplat, smrt nezaplaší,
to umí jen láska, vykázat ji do koutů,
a mocná Něva, když proudem ji unáší


daleko do mořských vod –


IV.


Přivedli koně, napekli chléb,
i prsten věnovali, pro štěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
když ztichlým náměstím


cválal pryč,


přivedli koně, hodili chléb,
do tváře zblízka zahrozili pěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
pak ztichlým náměstím


švihl bič.










P157 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!