I na mých troskách svíce vzplála, svíce s chladným stínem, bílá paní ji pro mě rozdýmala.
Její nádech odlivem, rozměr mé nutné oběti: na rtech obarvených vínem lehká metafora, lehké uzly prstů tamtéž.
Její výdech přílivem, míra závazného nasebevzetí: neodrážet se ode dna, zkamenět, soustředit se na dvaatřicátého ledna, zbytek ať zahoří světlem úplným.
I na mých troskách svíce vzplála, svíce s chladným stínem, bílá paní ji pro mě rozdýmala,
a ještě se mi kouřilo z popelavé pleti, když mračné přívozy začaly navážet hyeny zatmění, když tiše vyskákaly a s pohledem upřeným do oka noci jaly se ho kruhovitě přivírat jak clona objektivu –
Zdali se jich obávám? Ne. Bojím se jen zeptat, kdo fotí.