Dostal kolotoč. Pod zadek mu jej zasekli, zavýskli, schovat se utekli.
Zjevila se postava a bič: bytost jasnější než světlo, švihnutí rychlejší než zvuk.
Kůže štípla kůži, drak z plechu nabral otáčky. Pak se utrhl, s ním i ten kluk.
1937
Plechový drak držel výšku a on spatřil lidskou pouť zatěžkanou odporem odpásat si pušky, nastřelit nosy růžemi bez zápachu a s vatou na špejli, jež má cukr v nemilosti, ústa půstem nasytit.
Vyhladovět zákon zemské přitažlivosti.
1990
A opravdu – vysedaje zpět na planetu a viděno zvenčí, připadá si slabší, lehčí, tenčí.
Leč v nitru až po knoflíky sladěn s drahami hvězd, pod krkem upnutý do jejich veletoče sbírá sílu na sílu, která tuto variaci na svěrák dotáhne až na krev a zpoza ozdobných krytů flašinetu místo břinkání počne tryskat serafínské, kusy střev a cáry masa jeho.
Jestli exploduje, rozprášen do srsti divoké zvěře prchající neznámo kam, nebo se znovu nahrbí nad nedopsanou řádku –
2016
Nejsou zamčeny. Jsou pouze na západku, dveře chýše, jež osiřela jen jako.
Asketický den tu střídá bujará noc: přimotá se Pán deště a namočí do hub mámivek, aby měly ještě větší moc, a Pán země unikavé do nekonečna přistoupí tak, že vztyčí se tečna filtrující všechny zaječí úhly pohledu.
Marné lkaní čisté studánky do mě civ, zbytečně z mlžného oparu utkané plátno, abys vymaloval. Štětky jitra tvrdnou a mezi pastmi nakladenými hlavou v hlavě slunce kankán tančit nehodlá.
Něco jiného zde vystřeluje nohy a to vlhké mezi nimi dostává tik, znovu chce tě rodit, čeká se jen na sudičku, která by ti ucho probodla. Která utne tu pošetilost, ten řev definitivní pily, nad všechny kolotoče ryk.