Vanilkovou, prosím.

Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.

Abych však předchozí řádky uvedl na pravou míru - za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.

Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.

Jinak se nic rozmarného neděje.

Někdo tu vylil slunce.

Stojím v něm jak na bitevním poli,
jako by mi do očí vmetli hrst soli
a chci ten srpen obejít, svalit se do stínu,
chytit druhý dech.

Musí to být na mě pohled:
pašerák upocených vizí, karikatura baletního tanečníka
s padesátkou v batohu hopsá krajinou
a kolem uší mu hvízdají salvy střel.

Někdo tu vylil slunce a nevytřel.

Neřeknu vám k tomu víc. Už brzy ztratím vědomí,
až z rozvalin božích muk naprogramují autopilota,
až zbavený smyslů zrukulíbám větve borovic
a ony si mě sešvihají a navoní.

Nerozumné lidské dítě jsi.