Vanilkovou, prosím.

Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.

Abych však předchozí řádky uvedl na pravou míru - za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.

Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.

Jinak se nic rozmarného neděje.

- - - - - -

Někdo tu

vylil slunce.

Stojím v něm jak na bitevním poli,

jako by mi do očí vmetli hrst soli

a chci ten srpen obejít, svalit se do stínu,

chytit druhý dech.

Musí to být na mě pohled:

pašerák upocených vizí, karikatura baletního tanečníka

s padesátkou v batohu hopsá krajinou

a kolem uší mu hvízdají salvy střel.

Někdo tu

vylil slunce a nevytřel.

Neřeknu vám k tomu víc. Už brzy ztratím vědomí,

až z rozvalin božích muk naprogramují autopilota,

až zbavený smyslů zrukulíbám větve borovic

a ony si mě sešvihají a navoní.

Nerozumné

lidské dítě jsi.