LALA HOU



Není tu.
Ještě před kostelem
vypadl z rukávu panence Marii,
po kolmé zdi oběhl kruh
hodinových rafií,
umpará ric lala hou.


Kde trčí.
Chronos na ocet přiživující
kyselost deště je agresivně fit,
a když tmu pročísnu,
v jejích koutech zapikává se dynamit,
umpará ric lala hou.


A už jdou.
Staré vzteklé časy plus
tucet příbuzných s genetickou vadou
neumím vypnout sem si to rázuje,
umpará ric lala sí.


K poslední, přežité koncovce:
vůbec, ale vůbec nelituji,
že nepíšu ořezanými tužkami,
neboť kdybych ji probodl
a pohodil do louže,
která se tu dělá s vodou jen na oko,
kdybych zažil její zuřivé vzkříšení
protikusem křtu, tak černé a plné –
pak na viděnou
v ústavu pro choromyslné.


Zatím poslali pro jiného.
Jenže není tu. Kde trčí.
Někde tam, přičapnutý na bobku,
natažené ruce před sebe má
a mile a s úsměvem promlouvá
do starého muže.


Jednoho by napadlo –
za průtrže mračen vykrádá hroby,
ale on jen tráví čas s otcem,
bývá totiž nad sílu mrtvých
zbytkem svých žaludků
rozkládat vteřinové pyré,
už mateřské mléko jím chutná
a jednoho by napadlo –


Umpará ric lala hou,
čímže jsme to živi?
Jakou, k čemu tekutou přísahou? 










P285 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!