Není tu. Ještě před kostelem vypadl z rukávu panence Marii, po kolmé zdi oběhl kruh hodinových rafií, umpará ric lala hou.
Kde trčí. Chronos na ocet přiživující kyselost deště je agresivně fit a když tmu pročísnu, v jejích koutech zapikává se dynamit, umpará ric lala hou.
A už jdou. Staré vzteklé časy plus tucet příbuzných s genetickou vadou neumím vypnout sem si to rázuje, umpará ric lala sí.
K poslední, přežité koncovce: vůbec, ale vůbec nelituji, že nepíšu ořezanými tužkami, neboť kdybych ji probodl a pohodil do louže, která se tu dělá s vodou jen na oko, kdybych zažil její zuřivé vzkříšení protikusem křtu, tak černé a plné – pak na viděnou v ústavu pro choromyslné.
Zatím poslali pro jiného. Jenže není tu. Kde trčí. Někde tam, přičapnutý na bobku, natažené ruce před sebe má a mile a s úsměvem promlouvá do starého muže.
Jednoho by napadlo – za průtrže mračen vykrádá hroby, ale on jen tráví čas s otcem, bývá totiž nad sílu mrtvých zbytkem svých žaludků rozkládat vteřinové pyré, už mateřské mléko jím chutná a jednoho by napadlo – Umpará ric lala hou, čímže jsme to živi? Jakou, k čemu tekutou přísahou?
